Kvantizace

„Lze zachovat dokonalost i přes její deformaci?”

Tuto otázku si položil nedávný rezident MeetFactory Alex Neuschäfer, když digitalizoval a manipuloval jedno z nejkanoničtějších hudebních děl, která kdy byla vytvořena: Smetanovu Vltavu. Neuschäfer je nicméně především malíř. V rámci výstavy pro prostor Galerie Kostka, kde autor představuje práce vzniklé během svého pobytu v Praze, se zvuková instalace stává součástí širšího celku, jenž otevírá otázky po smyslu čtení, zjednodušování a případně zkreslování světa kolem nás prostřednictvím technického zpracování a všudypřítomného fenoménu digitalizace.

Ústředním zájmem Neuschäferovy tvorby je krajinomalba, další nesmrtelný motiv, který dnes vzhledem ke své frekventovanosti v dějinách umění může evokovat slůvko klišé. Neuschäfera nicméně zajímá především specifický pohled na svět, který ztělesňovaly středověké krajiny: přestože se celý obraz řídil vnitřní logikou, ignorace centrální perspektivy umožnila větší svobodu, co se týče proporcí či úhlů pohledu. Tento systém by paradoxně mohl být dnešnímu mnohovrstevnatému způsobu vnímání bližší než “realistické” zobrazení krajiny, odvozené z renesanční koncepce. Digitalizujíce vše, co můžeme, možná postupně ztrácíme smysl pro realitu, nebo přinejmenším vytváříme paralelní reality, přičemž originál se často stává nerozeznatelným od kopie. Digitálně nedotčená krajina je mýtem – pod sílící nadvládou Google Earth se rychle vytrácí terra incognita. Individuální nuance nebo nevyřčené emoce jsou komprimovány, stopa po reálném životě je stále efemérnější. Na druhé straně získáváme dosud nebývalou svobodu komunikace umožňující virtuální cesty světem, ve kterém je jakákoli destinace pouhou ikonou na počítačové obrazovce.

Na základě podobného přemýšlení vyvinul Alex Neuschäfer specifickou malířskou techniku. Skrze bytostně analogové médium malby prozkoumává možnosti pixelizace, jako by skenoval vrstvy barvy skrze filtr nízkého rozlišení. Neuschäfer ale pracuje pouze vlastníma rukama s pomocí lepicí pásky. Vytváří tak pnutí mezi studenou přesností technických obrazů a živoucí nedokonalostí malovaného plátna. Na rozdíl od počítačové manipulace je jeho přístup veden touhou pracovat co nejpomaleji, protínat plátno prázdnými plochami pixel po pixelu. Výsledná hra mezi přesným digitálním rozlišením, téměř informelními strukturami barvy a prosvítajícím plátnem nás vede k myšlence kvantizace, metodě komprese zvuků a obrazů. Když se snažíme zapasovat něco tak komplexního, jako je například zvuk, do unifikované struktury, musíme počítat se ztrátou podstatných částí. Přestože takové změny nemusejí být lidským okem či uchem vůbec rozlišitelné, standardizace, která se odehrává skrze kompresi, se našeho vnímání musí nějakým způsobem dotýkat. Alex Neuschäfer ve svých malbách naznačuje podobnou technickou prázdnotu, obklopenou chaosem, který se nevešel do univerzální mřížky. Jeho práce nicméně nevyznívají jako patetické elegie na digitální dobu. Zosobňují spontaneitu, inteligentní humor a dokonce i něco z klasické krásy, kterou by divák mohl v krajinomalbě stále ještě chtít hledat.

Karina Kottová