KURZY ZAČÍNAJÍ NA PODZIM
Michael Rittstein patří k nejvýraznějším osobnostem české současné malby. Jeho zařazování do tzv. české grotesky není ale úplně přesné. Nejedná se totiž o groteskní témata „v prvním plánu“, nýbrž o alegorie, které mají svůj hlubší filozofický, existencionální a humanistický podtext. Zároveň jsou odrazem skutečnosti, byť v neobvyklé parafrázi. Ve svých obrazech autor pracuje s gestickým a expresivním výrazem, připomínajícím akční umění (nakonec i jeho pracovní oděv se postupně také stává „obrazem“), a zároveň k zvýraznění tohoto účinku využívá pastózní malby, která je vrstvena, a přes svou statičnost připomíná živou matérii. S velkorysostí malířského gesta tohoto umělce zároveň kontrastují jeho malé a velmi citlivé minimalistické kresby.
V životě malíře Michaela Rittsteina se protíná několik spojnic: neustálé a živelné zaujetí malbou, vášeň pro plavání a tišina obce Brnířov na Domažlicku, která má mimo jiné ve svém znaku symbolické kořeny – jak charakteristické právě pro něj, který zde má přes léto svůj druhý ateliér a rybník pro každodenní plavání. Už od počátku studií na Střední odborné škole výtvarné a dále na Akademii výtvarných umění v Praze autor projevuje výrazný a zřejmý zájem o existenci člověka v různých životních situacích. Právě převaha figurativních obrazů je specifickým znakem jeho malířské práce. Zde je nutné podotknout, že v jeho obrazech hraje velkou roli i okolí, které se stává nezbytným a také aktivním scénickým doprovodem děje. Můžeme tak i v tomto případě hledat a nacházet odkazy na mistrovská díla řady renesančních umělců a svým charakterem a častým fantaskním dějem i na Pietra Bruegela st. Autor se pochopitelně pohybuje v jiném časoprostoru a je blízký linii umělců 20. i 21. století. A co je důležité je to, že jeho malba vždy vycházela z osobní zkušenosti a právě proto je zcela mimořádná a výjimečná – i s dnešním ohlédnutím v čase, v evropském kontextu a nejen v něm.
Možná opomíjenou, ale zajímavou složkou obrazů a výstav Michaela Rittsteina jsou samotné jejich názvy. Nakonec i kolekci svých posledních obrazů vystavuje pod neobvyklým titulem „Kurzy začínají na podzim“. Neotřelým způsobem tak vyjadřuje periodicitu tvůrčí práce, jež souvisí s častými tematickými proměnami, opakováním i návraty, stejně jako je tomu u kurzů výuky cizích jazyků. A konec konců tomu tak bylo i v případě, kdy autor vstoupil do samotného zobrazování čisté krajiny, alegorií sportů, zvířecích témat, existenciálních situací, rockových hudebníků a dalších námětů, v nichž propojuje různé situace a vytváří zdánlivě chaotický svět v překotně běžícím řečišti jeho dějů. Možná stojí za to si některé z těchto názvů připomenout – působí na nás svou poezií, kdy jsou zároveň kontrastem samy sobě: Otylý pel, Stín lesku, Smažený smeták, Tetovaný jogurt, Byla Rusalka Ruska?, Tarzan a Darwin či Pavouk v kulichu. A právě tato poetičnost je svým přesahem a hlubším významem rovnocenným dějovým prvkem obrazů.
Zdeněk Freisleben
