Krištof Kintera – Neuropolis

Města urychlují čas, zhušťují prostor, kondenzují příležitosti, kumulují zážitky a nabízejí vzrušení i vzdělání, generují pokrok i obrovskou spotřebu absolutně všeho. Proto chtějí lidé do měst. Do spletenců kabelů a sítí, do míst, kde je plyn, internet i voda. Potřebujeme pít, číst, googlovat, vzdělávat se a pářit se. Jsme jeden velký gigasuperorganismus v nové éře urbanocénu.

Žijeme v exponenciálně akcelerovaném světe. O tom není pochyb. Nezadržitelný pokrok byl umožněn postupným poznáváním a následným zkrocením energií, které nám fyzikální prostředí naší planety nabízí. Růst se však stal neudržitelným místo toho, aby byl trvale udržitelný. Instantní a uhrančivě efektivní využití fosilních paliv a schopnost vědy a následně průmyslu přimět elektrony vodičů proudit požadovaným směrem, to vše v obrovských tocích a měřítku, změnily způsob našeho žití radikálním způsobem. Za neuvěřitelně krátký časový úsek se svět a způsob našeho života radikálně proměnil. Změnila se krajina, změnila se architektura, změnilo se umění a mění se i myšlení.

Růst se mimo jiné projevuje zvyšováním sklo-železných budov, rapidním zvětšováním a přibýváním měst a jejich propojováním v gigantické aglomerace a megapole. Každé tři měsíce přibude na světě městská struktura o rozloze New Yorku. Většina populace opouští venkov a dává přednost životu ve městech. V Evropě je to nyní již dokonce 73 % obyvatel. Krajina, ve které žijeme, je detailně strukturovaná gigantická síť přívodů, trubek, kolektorů, kabelů, plynovodů, vodovodů, kanalizací, meliorací, ropovodů, průmyslových pěstíren potravin, komunikací, hubů, solárních panelů, data center a call center dotazujících se na spokojenost zákazníků s dodávkou a kvalitou potřebných služeb. To vše v dobře viditelné formě, ale i skrytě, multivrstevnatě, v podzemí a ve stěnách budov. Nezapomeňme, že podobná extrémní spletitost se odehrává i v neviditelné formě prostřednictvím komunikačních signálů, frekvencí 5G, 4G, všudypřítomných wifi a radiových a televizních vln. Naše vůle a ochota k ještě pečlivějšímu zasíťování nás přivedla až do blízkého vesmíru a momentálně začínáme obkličovat planetu 12 tisíci družic programu Starlink, které brzy pokryjí satelitním internetem kompletně celou zeměkouli. Nezadržitelný, nikoli udržitelný pokrok ovlivňuje i podobu a estetiku současného pozorovatelného světa. Křivka exponenciálního růstu působí poněkud zlověstně, neboť ve své poslední fázi stává se vertikálou.

Zaměřil jsem se na krajinu, s lehkou nadsázkou říkám, že se momentálně věnuji „krajinomalbě“ a „reliéfům“, což zní přitažlivě anachronicky, až lze kdekoho škodolibě zmást. Krajinomalba i reliéf jsou totiž formálně poněkud passé. Fascinuje mě změna a záměna měřítek, kdy něco velmi malé, propracované a pečlivě vynalezené připomíná něco velké, rovněž dobře promyšlené a architekty a developery prosazené a stavebníky postavené. Sýpka připomíná cívku, plynojem kondenzátor a zářivka mrakodrap, paměťové sloty bytovou výstavbu na předměstí. Mikro a makro se prolíná, co je nahoře, je i dole, co je malé, je i velké, a malé je ve velkém a velké je v malém. A mezi tím běhají myriády mravenců, neboli my lidé, s celou škálou svých osobních tužeb, postojů, pocitů a problémů. Do psychologie se však nehodlám pouštět, zaměřuji se pouze na konfrontaci měřítek a formálních podobností. Na pečlivou provázanost jednotlivých prvků. Vytvářím obraz, který nesvítí, nepulzuje, nekouří ani netopí. Socha kondenzuje svoji energii bez ambicí jakkoli prakticky fungovat. Zajímají mne vertikály růstu a křivky následného zhroucení, kdy na starém a opotřebovaném roste nové a blyštivé, které stejně dříve či později zrezne a zoxiduje a bude opět dočasně nahrazeno něčím novým, zdánlivě nezničitelným.

Krištof Kintera