Kristína Bukovčáková – Stomach Full of Butterflies
V roce 2020 se téměř sto světových měst zavázalo v rámci iniciativy Deadline 2020 bojovat proti klimatickým změnám, tak aby se co nejvíc přiblížili cílům Pařížské klimatické dohody, tedy udržení nárůstu průměrné globální teploty pod 1,5 stupně Celsia. Primátoři zúčastněých měst se podepsali pod výzvu, která shrnuje akutní ekologická témata se sociálními – následky klimatických změn nejsou totiž spravedlivé. Text výzvy Deadline 2020 ne zcela překvapivě zmiňuje udržitelné zdroje energie a samozřejmě výsadbu a údržbu městské zeleně, která je jednoduchým nástrojem pro snížení teploty, čištění vzduchu i udržení základní druhové diverzity v betonových monokulturách měst.
V témže roce se také malby Kristíny Bukovčákové začaly tematicky i formálně usazovat kolem kompozic rostlin, hlíny, kamenů, květů a ovoce. Změna v malířském přístupu, tedy přechod od klasické malby ke stříkané airbrush technice, paradoxně Kristíně přinesla vizuální i tematické zatížení. Její původně figurální obrazy plné vzduchu se zahustily struktrami kůry stromů, kořenů, vrstev půdy, ovocných slupek nebo maceškových květů, připomínajících bojové rituální masky. Je však možné v současné době, čím dál intenzivněji se potýkající s následky klimatických změn, malovat obrazy plné přírodnin a zachovat si k přírodě čistě pozitivní, oslavný nebo romatický postoj? Pro Kristínu určitě ne – v jejích malbách od samého počátku ovoce hnije, výhonky rostlin namáhavě bojují o přežití, kapky vody se zdají být těmi posledními, které na dlouhou dobu svlaží květy masožravek a škůdci okusují listy do antropomorfních tvarů. Je zřejmě symptomatické, že různé plísně, hniloba a škůdci v zahradě, vyfabulované pomocí pomologických knih, zahrádkářských příruček a atlasů, byli pomyslnými hrdiny jejích obrazů v době, kdy vrcholila pandemie covidu.
Kristíniny aktuální obrazy díky nové zkušenosti s vlastní zahradou ještě více prohlubují personifikaci rostlinných detailů, mezidruhové prolnutí životních forem a zejména antropomorfizaci symbolů zkázy. Hniloba na dýňové slupce má lidskou tvář, lidská noha ohýbá stonek lotosu – symbolu plodnosti a věčnosti, uhynulý list usychá do tvaru lidské ruky a z lidského nosu vychází dusivý kouř. Ačkoliv snaha o permakulturu, druhovou diverzitu a starost o vlastní zahradní mikrokosmos vyplňují Kristíně tolik času, že konkurují malování, všechny zkázonosné části lidského těla v obrazech jsou její. Mohou tak být intuitivním postestknutím, že i přes všechno snažení naší destruktivní antropocenristické pozici uniknout nemůžeme.
Nejcitlivějším ukazatelem změn v citlivé rovnováze biosféry je hmyz, jehož úbytek může být v blízké budoucnosti jedním z posledních varování pro lidstvo. Následkem vyšších teplot rostliny a stromy kvetou dříve a nejsou tak v potřebné symbióze s dobou, kdy motýli kladou vajíčka a metamorfují. Květy nemá kdo opylit a motýli přicházejí o svoji přirozenou potravu – flora, na které jsou závislí, už odkvetla. Musí se proto živit z květů alternativních rostlin, což má vliv na jejich další přežití i samotné rozmnožování. Vzniká začarovaný kruh, kdy kvůli vlivu člověka ubývají druhy motýlů i květin a lidstvo tak samo ohrožuje svoji budoucnost. Díky této přímé zkušenosti s křehkostí biodiverzity Kristína svá malířská mikdrodramata rámuje do tvarů motýlích křídel, na jejichž mávnutí je příslovečně závislý celý biotop, respektive veškerý život na Zemi. Obrazy, které jsou paradoxně tak poutavé svojí barevností toxické skvrny, obydlují motýlí kukly – symboly vynuceného úkrytu před světem, ale i odolné, proměnlivé a přizpůsobivé naděje.
kurátorka: Šárka Koudelová
