Kostky světla | Cubes of light

Pod názvem díla Kostky světla od Josefa Šímy prezentuje Jiri Svestka Gallery kolekci děl české moderny ve spojení se současnými umělci galerie.

Přesto, že to z programu Jiri Svestka Gallery není úplně zřetelné, hraje náš zájem o díla klasické moderny v něm již dlouhou dobu důležitou roli. Jen málokdy se však podařilo připravit výstavu, ve které by byly nejzajímavější autoři českého kubismu nebo surrealismu zastoupeni několika díly. Jednu takovou sondu nabízí právě tato výstava. Obrazy autorů klasické moderny Emila Filly, Otto Gutfreunda, Josefa Šímy a Toyen jsou doplněna pracemi sochařů, se kterými galerie spolupracuje dlouhodobě – Krištofa Kintery a Gianni Caravaggia. Navazujeme tím na dialogický charakter výstav z poslední doby.

Nejpřekvapivější je spojení obrazů zátiší Emila Filly z roku 1913 a z 20. let 20. století s úplně novými pracemi Krištofa Kintery (1973), které nejen že dodávají Kinterovu humoru a nadsázce historický rozměr. Ale, a to je na tom to nejcennější, ukazuje Emila Fillu nejen jako ve formální rovině ortodoxního propagátora francouzského kubismu, ale též jako nápaditého myslitele, jemuž ani kontrasty spojující humor podobný právě tomu Kinterovu nebyl vzdálen. Snová krajina z 50. let od Toyen je doplněná sochou The sun wrapping a snowy landscape od italského sochaře Gianni Caravaggia (1968), v níž jako by se veškeré dění výrazně horizontálního obrazu české malířky koncentrovalo do žluté linie symbolizující slunce.

Většina vystavených děl pochází z období českého kubismu, který je všeobecně považován za jeden z vrcholů českého umění, kdy bylo na úrovni světového dění. I pro Emila Fillu (1882–1953) se právě kubismus stal základem jeho životního díla. Filla ve své tvorbě postupně opouští picassovský charakter a v jeho dílech se objevují naturalistické prvky, jak je to patrné také ve vystavených obrazech. Ještě originálnějším kubistickým umělcem byl sochař Otto Gutfreund (1889-1927). Výstava nabízí pohled na jeho kresby, na sice méně známou, avšak o to víc autentickou součást jeho tvorby. Kresba byla pro Gutfreunda jak studijním prostředkem, tak i samostatným dílem a zkušenosti získané v kresbě uplatňoval i ve svých plastikách.

Na další z vrcholů českého umění 20. století, surrealismus, navazují čtyři práce Josefa Šímy (1891–1971) z 50. a 60. let, na kterých je patrný i malířův vývoj myšlení, kdy ve své tvorbě postupně redukuje formu prostřednictvím světla vyzařujícího z těles. Tím také ruší či násobí sílu protikladů – hmoty a lehkosti, zmatku a pořádku, temnosti a jasu, klidu a pohybu. Poetičnost Šímových děl doplňuje a umocňuje vystavená krajina od Toyen (1902–1980), jedné z nejvýznamnějších představitelek surrealismu v Čechách, která právě od roku 1950 opět nacházela nový vztah k přírodě, odlišný od jejího vnímání před válkou. Ve výrazně horizontálně rozvržené krajinné scenerii Ile de Seine z roku 1950 použila Toyen fluidní a abstraktní tok barvy, jehož překrývajícím vrstvám akcentuje jemná vynořující se amorfní silueta.