Kolokvium dvou – Pavla Dundálková, Jiří Žák

"Ve světě nezřízené „individualizace“ mají vztahy svá pro i proti. Oscilují mezi sladkým snem a noční můrou, a my nemáme jak poznat, kdy se jedno začne měnit v druhé." – Zygmunt Bauman

Výstava Kolokvium Dvou je společným projektem Pavly Dundálkové z ateliéru sochařství Lukáše Rittsteina a Jiřího Žáka z ateliéru intermédií Tomáše Vaňka.

Kolokvium je termín převzatý z akademické sféry a jedním z jeho významů je také rozprava, dialog. Kolokvia jsou události, kde mohou jejich účastníci, skupiny a společenství vzájemně diskutovat, konfrontovat své názory a stanoviska, podrobit je kritickému nazírání. Výstava v Galerii Akademie výtvarných umění nese název Kolokvium Dvou, a vztahuje se k oné rozpravě, dialogu, názorové konfrontaci. Ne však k takové, jaké vedou odborníci či členové akademických obcí. Vztahuje se k nejzákladnější možné interakci. K interakci mezi dvěma lidmi, konkrétně lidmi v partnerském vztahu. 

Nazývat tuto bazální komunikační linii směřující od bodu A k bodu B kolokviem se snad může jevit absurdně, my jsme však přesvědčeni o opaku. Děje se zde něco podstatného. Tyto rozhovory totiž ve své mikro-perspektivě zrcadlí globální problémy a uzlové body nervových toků společnosti. Domácí kolokvia o dvou členech jsou ať chtě či nechtě dějištěm střetu ideí a ideologií, tlaků o ovládnutí mediálního prostoru, místem materializované prekarity. 

V kolokviích dvou se psychologické kategorie často mění na politické, aniž by si toho byli jejich účastníci vědomi. V rámci výstavy naznačujeme, že nehledě na obsah rozmluv, je něco nefunkčního v jejich samotné formě a funkci.

Zdají se zacyklené, neřešící podstatu. Lze pochybovat i o tom, nakolik se "dva" vůbec vzájemně poslouchají. Jejich horizont je zabetonován rutinou práce a rutinou zábavy. Účastníci kolokvia pravděpodobně s možnou změnou či řešením svých problémů potencionálně vyplynutých z rozhovorů ani nepočítají. Jakoby dialog sám měl pouze formální funkci. 

To se projevuje také na jazyku obou účastníků. Je plný tisíckrát omletých frází a lidových průpovídek. Závažné sdělení je vždy nutno rychle relativizovat banalitou, aby náhodou nebylo vzato vážně. Tekutý hněv je udržován žhavý; přelévá se z místa na místo bez možnosti zatuhnutí. Pozornost se tříští. 

Kolokvium dvou přesto zasedá stále znova v představě, že ztrátou důvěrně známé formy komunikace (a pasivity jednání) by dalo všanc jistotu opakování, a obnažilo by potlačenou pochybnost nad smyslem této komunikace jako takové.