Kolik země člověk potřebuje
Více...
...Méně
23. 6. 2021
Vernisáže
„Aktivní lidé se valí tak, jako se valí kámen, dle hlouposti mechaniky.“ Friedrich Nietzsche
„… jak přivykl (…) těsno se mu zdálo.“ Lev Nikolajevič Tolstoj
Patří k paradoxům naší doby, že domnělé modernizační posuny mohou přinášet veskrze antimoderní účinky. Platí-li tento paradox, stejně dobře by měl ale platit také opačný, tedy, že i návrat zpět může v určité fázi vývoje představovat „pokrok“. Právě k takovým významovým převrácením se výstava vztahuje především. Tím, že do vzájemného střetu staví takové pojmy jako moderní vs. anachronické, revoluční vs. reakční, popřípadě univerzální vs. partikulární, ovšem zároveň připomíná podstatu a etymologický původ slova revoluce v latinském revolvere, tedy otáčet se či převracet.
Byla to víra v emancipační potenciál průmyslu, technologie a vědy, která přiměla lidstvo zřeknout se příslibu věčné spásy na onom světě a požadovat její bezodkladnou účinnost již zde v přítomnosti. Proces modernizace byl tak nevyhnutelně spojován s industrializací, do které vkládali stejnou měrou naději jak sympatizanti rovnostářské levice, tak i jejich kapitalističtí protivníci. Industrializace a hospodářský růst byly také dvě hlavní síly, které moderním lidem vštípily pocit materiálního pokroku. Život v iluzorním konzumentském ráji, ve kterém lze uspokojit rostoucí očekávání všech zainteresovaných, však může vzkvétat pouze ve skleníku ekologické lhostejnosti. Nutkavá potřeba ukousnout si ještě víc z toho, co si domněle nárokujeme, stejně jako naše obsesivní touha být za každou cenu aktivní, zdolávat další překážky či výzvy, ale roztáčejí stroj ekonomického proudění a kulturní výměny do stále vyšších a vyšších obrátek, jenž tak nutně hrozí zadrhnutím. Krok za krokem se posouváme vstříc katastrofě a je možné, že teprve ve chvíli, kdy se zřítíme z útesu, zjistíme, že hodnoty jako pokrok a racionalita, k nimž jsme se léta upínali, představovaly stejnou kolektivní fikci, jako pro naše předky náboženství a pověrčivost (Y. N. Harari).
Také hlavního hrdinu Tolstého povídky Kolik země člověk potřebuje, z níž si výstava vypůjčila název, žene kupředu nenasytný hlad po půdě. Ten mu zastírá soudnost, schopnost rozložit si hospodárně své síly. V honbě za ziskem stále většího a většího území, které by mohl obdělávat, nakonec padá vysílením a umírá. Vše, co získal už nezužitkuje, potřebuje jen tolik země, kolik si vyžádá jeho hrob.
Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.