Klášterní zahrada 2024: David Tureček

V posledních několika letech se můžeme setkávat s pracemi Davida Turečka v galerijních interiérech i městských nebo krajinných exteriérech poměrně často. Ať již jde o složitěji komponované celky lidských figur, reliéfů a objektů organických tvarů nebo individuálně pojaté postavy, vždy působí přesvědčivou intenzitou sdělení. Jako bychom vnímali i skrze jeho práce současnou širší tendenci patrnou právě u nejmladší umělecké generace: renesanci figurální sochy.

Architektonickou dispozici klášterní zahrady David Tureček pojal jako příležitost zviditelnit výstavou více významových rovin, jejichž společným jmenovatelem je reflexe nitra.

V ústřední sestavě zpřítomňuje psychologicky složité téma raného hledání individuální bytostné podstaty, rozpoznávání skrytých vrstev psychiky, jež bývá komplikováno nejrůznějšími vlivy okolí: „Mé nutkavě zkoumané nitro, či stav nevědomí, archetyp, pud, nejsem si jistý, co přesně myslím, nazývám to jádrem. Mluvím o jistém programu uvnitř všeho živého, tak zásadně se projevujícím na funkci i charakteru. Mluvíme o našem já, ale já osobně nejsem schopen jej uchopit, je cizí, paradox… Zkouším tomu dát podobu, najít vhodnou, upřímnou metodu k vyjádření nitra.“ (DT, z diplomové práce Obsah, funkce, tvar, 2020).

Není náhoda, že David Tureček používá v současné době jako sochařský materiál především beton. Ten mu totiž umožňuje na odlitých sochách dále pracovat. Zaznamenat proměnu, upřesnit výraz, tematizovat neuzavřenost/nedefinitivnost psychického děje. Prostřednictvím Membrány, Chlapce, Embrya, Měchýřů a Figurky navozuje dynamický prostor působení vnějších vlivů a vlastní tvárnosti/náchylnosti v dětském věku. Obsahuje procesy zvědomování, reflexi paměti, proměnu osobnostních charakteristik. Prostor možnosti transformace pudového v citové.

Spřízněnost s výše uvedeným významem a současně i odlišnost přestavuje ve vystaveném celku Chlapec z Doubice – opět v autorově charakteristickém pojetí: senzitivní modelace, nuancování výrazových možností materiálu, psychologický projev, obsahová závažnost. I když jde o sochu původně vytvořenou pro pohraniční obec Doubice, v Broumově nepůsobí ani trochu nepatřičně. Historie obou krajů se totiž v zásadním ohledu překrývají. Socha jej připomíná skrze detail konkrétního příběhu: Chlapec si obul pánské holínky, našel je na půdě domu. V něm ale původně žila německá rodina, odsunutá po druhé světové válce. 

Jako obtížně identifikovatelné objekty působí další součást prezentovaného celku: trojice Věcí. Jde o zvláštní hybridní sestavy z přírodních forem, mohou navozovat dost odlišné asociace. Můžeme v nich vidět odkaz na sochařské tvarové kreace, jež nás mohou zajímavě překvapit v některých barokních zahradách. Mohly by poukazovat i na dvě základní linie historie těchto zahrad v Evropě – geometrickou a přírodní. Především jsou ale dokladem autorova dlouhodobého zájmu o invenční sochařské interpretace organických forem. 

Na vyvýšené místo zahrady David Tureček umístil sochu ženské postavy. Její gesto vzhlížení vzhůru je pro prostředí sakrálního charakteru příhodné. Jako metafora možnosti dalšího stupně zmíněného procesu transformace. Figura současně prezentuje i autorovu obecnou schopnost přetváření studie dle živého modelu v sochu: „Myslím, že zde rozhoduje moment, kdy přestanete přistupovat k figuře jako ke studii, oprostíte se od přesného přenášení proporcí a chcete do figury dostat právě něco osobního.“ (DT, 2022). Transformativní potenciál souvztažnosti polarit se bytostně týká i obecného sochařského přístupu Davida Turečka: nejen tedy studie dle živého modelu vs. socha, také ale klasická figurální modelace vs. náhodný moment daný vlastnostmi použitého materiálu, „syrové“ vs. estetické, figurální vs. abstraktní, nebo i vnitřní vs. vnější. V mnoha rovinách tak ve výstavě rezonuje proces přetavení zdánlivě protichůdného do kvalitativně jiného stavu. Živá přítomnost principu sjednocování.

kurátorka: Iva Mladičová