Klášterní zahrada 2023: Luděk Míšek

„Zažití prostoru“ je jedno z hlavních témat sochařských prací Luďka Míška. Jejich charakteristické rysy vyplývají z autorova specifického vnímání hmoty a různých úrovní vlastního vnitřního prostoru, současně nesou architektonické znaky. Při volbě použitého materiálu se Luděk Míšek zaměřuje na jeho vnitřní živost – „pulzování, vyzařování směrem ven“. Je pro něho důležité, aby se práce odpoutávaly od země, snaha „přemoci gravitaci“. Základ hmoty sochy/objektu obsahuje statičnost stereometrické elementárnosti, současně je ale spolutvořen formami navozujícími živý dialog tvaru a prostoru. Na obou úrovních Luděk Míšek pracuje s významy proporčních vztahů. Formuje tak vlastní prostor „věci“, který „by se rozhodně měl stávat součástí našeho prostoru“ (LM, 2022). Dostává se tím do těsné blízkosti architektonického myšlení, neboť prostor architektury se realizuje právě ve vzájemnosti s člověkem – v rovině smyslové i významové. 

Klášterní zahrada poskytuje „věcem“ Luďka Míška především možnost jejich zažití v odlišné prostorové situaci. Zdálky patrný obrys vztahujeme k celku architektury místa a postupným přibližováním pak k prostoru vymezenému naší tělesností, přičemž můžeme současně zakoušet otevřenost okolního prostoru. Výrazná přítomnost vertikálních i horizontálních forem přirozeně podporuje vědomou chůzi prostředím. Některé z prací ostentativně zvou návštěvníka k přímému prožitku jejich významu. K takovým náleží například hmotově plný, dřevěný objekt Odpočívadlo, jež umožňuje „prožití propojení země a nebe“ (LM, 2022). Vertikální betonový Maják tematizuje lidské měřítko, živost vzpřímenosti vůči horizontále základny výstižně zprostředkovává železný Blok. Díky takovým pracím si můžeme znovu uvědomovat téma existence hranic našeho vlastního prostoru. V současné době se Luděk Míšek v pracích vrací k nehmotným objemům/prostorům. 

Vnímání soch/objektů Luďka Míška podporuje v člověku citlivost vůči prostředí obecně, uvědomění si zákonitostí a principů, na nichž je založena i existence prostoru našeho těla. Takové práce přestávají být odděleností hmoty, ale stávají se spíše místem individuální zkušenosti, aktivovaným prostorem.

Luděk Míšek (*1976) studoval v letech v letech 1996–2003 na Akademii výtvarných umění v Praze (sochařská škola J. Zeithammla; 2000–2001 stáž v architektonickém ateliéru E. Přikryla); v letech 1999–2000 uskutečnil stáž v ateliéru M. Ullmana na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart. Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, např.: Zvenku i zevnitř, Galerie Západočeské univerzity v Plzni, 2010; Zlatý řez, Alšova jihočeská galerie, Bechyně, 2012; V zajetí kruhu, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, 2012; Z atomu hmota z hmoty socha, Galerie města Plzně, 2013; společně s J. Kornatovským, DEPO Plzeň, 2016; Prostor ve své nehmotnosti, Výklady AXA, Praha, 2018; V minimalismu, Galerie Fons, Pardubice, 2019; V zahradě, farská zahrada, Chrást, 2020; Hmota a prostor, Galerie Jilská 14, Praha, 2022. V loňském roce jsme se s jeho pracemi mohli setkat v pražské Galerii Kurzor na společné výstavě Když tě slyším, jak to říkáš, tak mám v očích radost. Je členem Umělecké besedy, Klubu konkrétistů a seskupení Socha 2. Je autorem několika veřejných realizací (např. Pomník Jiřímu Trnkovi a Pomník Ladislavu Sutnarovi v Plzni, 2015). Od roku 2010 vyučuje sochařství na Západočeské univerzitě v Plzni, roku 2017 byl jmenován docentem (AVU v Praze).

kurátorka: Iva Mladičová