Když zavřu oči vidím tvary
Filip Cenek, Magdalena Hrubá, Lukáš Hájek, Vilém Novák, Kryštof Pešek, Vojta Vaňek, Jan Šrámek, Jiří Rouš, Jiří Thýn
Kurátorský tým Mediabaze.cz sestavil pro projekci v Podestě Nové scény ND výběr převážně abstraktních videí, pro která je spojujícím prvkem hledání tvarové identity.
Směřování k čisté artikulaci tvaru a jeho vztahu k prostoru a vnímání se v nich objevuje jednak z pozice čistě algoritmické (u softwarově generovaných obrazů), nebo naopak mohou nácházet zjednodušenou tvarovost prostřednictvím abstrakce reality. Místo, ve kterém se potkávají, je zároveň rozhraním mezi vnímáním reálného prostoru a vnímáním tvarů a textur. Jsou hrou na pomezí vidění skrz a vidění na povrchu, studií o povaze médií, ale zároveň nás nenápadně vedou k uvědomění našich vlastních procesů vidění.
Na jednom pólu výběru stojí nejstarší uvedená práce 9 vteřin ticha (Filip Cenek, Magdalena Hrubá, 2000), jež zachycuje dramatický okamžik zastavení volného pádu skrze vibrující textury a jednoduché principy 2D animace s pro autory příznačným zdůrazňováním povrchu – v tomto případě reprograficky stylizované kresby. Jiří Thýn ve videu Philips (2011), které je součástí instalace Předobrazy, prostor, abstrakce, naopak vychází z obrazu čistě fotografického. S jemným odkazem k avantgardní fotografii 30. let snímá kruhové světelné odrazy na povrchu vodní hladiny. Jeho práce tematizuje především světlo jako takové, jeho kresbu, odraznost a schopnost vytvářet prostor. Jan Šrámek a Vojta Vaněk se v práci Bez názvu (2010) opět pohybují v dlouhodobě prozkoumávaném světě na hranici dvou a tří rozměrů. Animované objekty se spojují a znovu rozkládají jako imaginární hlavolamy a prolamují se do prostoru v místech, kde bychom to nečekali. V tomto videu jako v jednom z prvních využívají jemné stínové pozadí postapokalyptické krajiny. Lukáš Hájek v Gulliver v říši liliputánů (2008) čerpá z estetiky 8-bitové grafiky a konstruuje nový vizuální vjem z efemérních vibrací. Základní pixelové hodnoty jedničky a nuly tak ožívají v mnohovrstevné koláži, kde objekty a tvary jakoby vyvstávají z filtrovaného šumu televizní obrazovky. Práce Jiřího Rouše a Kryštofa Peška je v mnohém spřízněná. Oba využívají pro generování grafiky softwarové algoritmy jazyka Processing, který umožňuje interakce mezi jednotlivými pixely, nebo objekty v ploše obrazu. V Peškově animaci Jev 2/3 (2011) se projevuje autorovo sledování geometrických paradoxů. Promítaný kruh není ve skutečnosti kruhem, ale rotujícím elipsoidem. Sledujeme tedy nikoliv samotnou tvarovou povahu kruhu, ale vizualizace matematických procesů, jež vedou ve finále k oklamání našich smyslů. Vyvstává tak fundamentální otázka, co je skutečnou povahou jevů a jaké představy naše vnímání naplňuje. Práce Jiřího Rouše Boží oko (2012) je oproti tomu založena na pozorování smyslově přitažlivých přírodních procesů. Z nich autor vyvozuje matematické principy, které posléze využívá pro jednoduché animované obrazce obsahující právě onu esenci pozorovaného pohybu. Na bázi algoritmů je založena i čerstvá práce Viléma Nováka Oni (2012). Animované postavy zjednodušené na seskupení krychlí jsou generovány a ovládány na základě genetických algoritmů umělé evoluce. V procesu digitální interakce nachází okamžiky nechtěné komiky, mikroetudy tragických kolizí a koincidencí. Práce, která je zároveň poctou pionýrským experimentům Karla Simse s generativní animací z poloviny 90. let, se výrazově posouvá do polohy digitální grotesky. /mb/
