Katharina Grosse: Zázračný obraz

„Jako dítě jsem každý den hrála takovou hru: než jsem vstala, musela jsem vymazat stíny na zdi. Vymyslela jsem si neviditelný štětec, kterým jsem přemalovávala stíny vrhané parapetem, lampou či čímkoli jiným. Stala se z toho posedlost. Pozorování světa pro mě vždycky souviselo s činností; chtěla jsem ve světě a se světem něco dělat. Malování je nejúžasnější způsob, jak podpořit synchronnost konání a myšlení, protože mezi mnou a mým náčiním není žádný přenašeč. Obraz je pouze clona mezi tvůrcem a divákem, přičemž oba se můžeme dívat na myšlenkové procesy sídlící v cloně z různých úhlů pohledu a v různých okamžicích dějin. Umožňuje mi dívat se na pozůstatky mého myšlení.“ Katharina Grosse Německá umělkyně Katharina Grosse (nar. 1961) maluje monumentální obrazy vyjadřující touhu, které lze chápat jako nádherný akt mileneckého objetí vztaženého k prostoru, stavbě a divákovi. Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a strukturální médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Wunderbild  je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou. Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. „Jsem malířka,“ doznává se umělkyně. „Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.“ Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild  zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost. Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách. Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku. Katharina Grosse se narodila v německém Freiburgu a v současnosti žije v Berlíně. Studovala na Kunstakademie Düsseldorf a Kunstakademie Münster v Německu. Od druhé poloviny devadesátých let 20. století přestala používat štětce a pracuje téměř výhradně s průmyslovými pistolemi, s jejichž pomocí rozprašuje jasné akrylové barvy prakticky po jakémkoli dostupném povrchu. „Používám nejrůznější náčiní,“ vysvětluje své pracovní postupy, „od svých rukou přes prsty po štětečky a rýžáky či kartáče. Ráda se dostávám do přímého kontaktu s povrchem. Stříkací pistole rozprašuje barvu volně, do vzduchu, mimo povrch. Jako nějaký trojrozměrný přístroj napojený na můj mozek. Zaujala mě přesně ve chvíli, kdy jsem začínala s malováním na multidimenzionální povrchy. Do zásobníku stříkací pistole se vejde neuvěřitelné množství barvy a stlačený vzduch prodlužuje dosah a zrychluje pohyby. To znamená, že toho v kratším čase stihnu víc. Je to jako syntetický orgán, který se dokáže dotknout prostoru, pokrýt ho a zkrátit vzdálenosti. Nekonečná linie. Rozpínající se tělo. Dovoluje mi to přistupovat k situacím s nesmírnou silou a pozitivní agresivitou.“ Tvorba Kathariny Grosse se objevuje na mezinárodních skupinových i samostatných výstavách, její díla jsou součástí významných uměleckých projektů a bienále. Mezi její nedávné instalace vytvořené pro konkrétní místa patří Rockaway! pro program „Rockaway“ (2016) v MoMA PS1, Untitled Trumpet pro 56. Biennale di Venezia (2015) a psychylustro v Mural Arts Philadelphia (2014).  K jejím významným samostatným výstavám patří Constructions à cru, Palais de Tokyo, Paříž (2005); Atoms Outside Eggs, Serralves, Museu de Arte Contemporânea, Porto (2007); Hello Little Butterfly I Love You What’s Your Name, ARKEN–Museum for Moderne Kunst, Kodaň (2009); Two younger women come in and pull out a table, De Pont Museum of Contemporary Art, Nizozemsko; WUNDERBLOCK, Nasher Sculpture Center, obojí Dallas (2013); yes no why later, Garage Museum of Contemporary Art, Moskva (2015); Museum Frieder Burda, Německo (2016); This Drove My Mother Up the Wall, South London Gallery (2017); Schwartz Carriageworks, Sydney (2018). Výstavu Kathariny Grosse v Národní galerii v Praze doprovází publikace s kurátorským úvodem Adama Budaka a texty Chantal Mouffe, Élisabeth Lebovici a Michala Nanorua. Výstava se koná pod záštitou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze a s podporou Goethe-Institutu v Praze. Kurátor: Adam Budak Projektová manažerka: Lucie Slunečková Místo: Velká dvorana Veletržního paláce