Kateřina Adamová – Žeň
Kateřina Adamová svými kresbami fixuje živé momenty vlastního osudu a současně zviditelňuje významy nadindividuálního charakteru. Svědčí o neohroženém odhodlání i přiznané křehkosti, o nemožnosti činu i transformační síle humoru, o plnosti přímého prožitku i sofistikovanosti únikového manévru, o absolutně konkrétním a reálném, ale i neskutečném, o cíleném konání a současně obávaném údivu nad jeho výsledkem.
Z výběru kreseb pro současnou výstavu – z cyklů Srdce (2022–2023) a Smíšený les (2023) – pozorujeme, jak se autorka koupe v bohaté úrodě předchozích činů. Na srdcovníku – reálném stromu života – dozrávají četné plody. Koruny stromů, postavy a srdce, to jsou hlavní aktéři dějově poutavých výjevů. Neustálý koloběh vztahování se a vzájemného prožívání odkazuje k realitě rodinné každodennosti. V jejím centru se znovu a znovu více či méně viditelně ocitá stále tentýž ústřední význam. Jeho srozumitelnost považujeme za samozřejmou a „přirozenou“, ve skutečnosti je ale nesena nestabilními kulturními kontexty – „historie srdce“ vytváří velmi rozmanitý terén.
Pro staré Egypťany bylo srdce – intimně spojené s duší – schopno naslouchat božské vůli, bylo i centrem myšlení. Homérský hrdina nevnímal citové impulsy a vášně jako subjektivní stavy duše, ale jako vnější síly a božská vnuknutí mimo vlastní kontrolu. Židé sice učinili sídlem duše srdce, ve fyzické rovině ale považovali za známku života dech. V křesťanství je srdce synonymem duše. V arabské kultuře je objektivním orgánem cítění, intuice a poznání a také inspirace, zjevení a božského porozumění. Pro Vikingy bylo srdce centrem životní síly, ale filozofie jejich bytí nebyla humánní v našem slova smyslu. Moderního člověka charakterizuje individuální právo následovat vlastní srdce třeba i proti vnějším autoritám.
I přes značnou významovou rozmanitost se ale v řadě odlišných kultur i dějinných etap často opakuje připodobnění vzájemnosti středu mikrosvěta a makrosvěta jako srdce a kosmického slunce. Také v kresbách Kateřiny Adamové zřetelně vnímáme, že všichni aktéři zachycených dějů fyzicky či mentálně s velkým zaujetím rotují kolem jediného centrálního principu.
