Julius Reichel – Hard Core + Lobotomy = 20 / 20

Matematika rovnici definuje jako vztah rovnosti dvou výrazů, které obsahují jednu nebo více proměnných. A právě podivná rovnice poměřující součet slovního spojení s číslovkou tentokrát uvozuje novou výstavu Julia Reichela. Tak jako jindy se jedná o významový kód, který může posloužit jako klíč ke čtení jeho posledních prací. Nejde samozřejmě o doslovný návod, spíš o odkazy. Ty sice mají metaforický obsah směřovaný víc k emoci nebo volnému asociativnímu řetězení, přesto jsou součástí jejich DNA konkrétní informace a výslednicí reakce na současný stav věcí i aktuální životní pocit.

Hard Core podle wikipedie označuje specifický styl punku na pomezí metalu. Charakterizují ho především agresívní zpěv, rychlé tempo a texty, které často reagují na sociální a politická témata, jako antifašismus, environment nebo feminismus. Lobotomie se oproti tomu vztahuje k nechvalně proslulým psychochirurgickým zákrokům na mozku, jejichž tragické důsledky i možnosti zneužití tak přesvědčivě ukázal Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Sumace těchto termínů podle Reichela skládá dohromady gilotinou lomítka přeražený letopočet 2020, tedy rok, kdy celý svět zachvátila téměř středověce prožívaná panika z pandemie covidu-19, která postupně absolutně proměnila a totálně zrelativizovala nazírání prakticky veškeré reality. Její důsledky hypertrofované následnými ekonomicko-politickými zvraty apokalyptickou tenzi ještě umocnily, což zřetelně pociťujeme dodnes.

Právě tyto faktory nejvíc akcelerují momentální vizuální jazyk Julia Reichela, který i svou současnou tvorbu rozkládá mezi obrazová a prostorová schémata. Jeho 2D-objekty provází snaha o co největší zjednodušení. Odpovídá tomu jak materiál, který se omezuje na recyklované fošny a textil ze second handů, tak forma lobotomní figurace, v níž emotikon s fejkovým úsměvem představuje totalitu mantinelů obecné demence. Použitým dřevem Julius Reichel navazuje na linii svých dřívějších intervencí ve veřejném prostoru. Není povrchově upravované, barvy nahrazuje přiznaná patina zakonzervovaná vrstvou laku, která v sobě ve druhém plánu uchovává čas stejně jako působení přírodních procesů. Elementární figurální tvarosloví osciluje mezi zploštělými emocemi smajlíků a absurditou Pana Vajíčka z černobílých předělů socialistického reklamního dadaismu. Reichel ve svých pracích ponechává jen to, co pokládá za nezbytně nutné. Je to konstrukční hra s tendencí neustále redukovat, kdy vyplétání používá jako kresebný rastr, obrysovou čáru jednoduché ilustrace nebo mřížku, zhmotňující se do hlavy.

Malované obrazy se zdají být opozitem soch, hlavně proto, že se ubírají cestou neustálého „zesložiťování“ výchozí situace. Jde o homogenní brutalistně „pointilistické“ plochy vytvářené především sprejem. Na rozdíl od starších pláten už ve výsledku nepracují s jemnou texturou, písmem ani vazbou na kulturní memy. Ty ale často bývají v první vrstvě jejich základem. Hloubku určuje kontrast popředí s pozadím a neregulované hemžení teček, které zároveň scelují povrch. Vzhledem k tomu, že vždy vzniká několik maleb najednou, je to pro Julia Reichela – jenž i tímto projektem dokládá svou chuť neustále objevovat a měnit přístup i výraz – zároveň jistý způsob přemýšlení nad sériovostí a automatismem. Do hry se větší měrou dostává intuice, emoce, zatímco racionální rozhodovací centrum je vypnuté. Jednotlivé vrstvy dohromady skládají příběh, který není možné rozluštit. Nakonec zůstává okamžik, kdy autor z obrazu vystoupí, a ten se stává tím, čím v té chvíli je. Od toho názvy Ananas, Kuře, Hadi, Žena, Kůň, Hroch, ale vznikl tak i první Reichelův autoportrét v životě. K tomu pocit, že pod tím vším ještě něco je…

kurátor: Radek Wohlmuth