Julie Kopová, Filip Švehla – Gesta prostoru

Kontrasty, které tvoří neoddělitelný celek. Pocity a gesta připsána místům, která jsou definována nejen svou fyzickou podobou, ale také prožitky, které lze lépe vyjádřit vizuálně, než slovy. Výstava Gesta prostoru představuje nejnovější malby Julie Kopové a sochařské objekty Filipa Švehly.

Julie Kopová (*1995) absolvovala na pražské Akademii výtvarných umění. Tam prošla třemi malířskými ateliéry pod vedením Jiřího Sopka, Roberta Šalandy a Vladimíra Skrepla. Rok studovala u Gregora Hildebrandta na Akademie der bildenden Künste v Mnichově. Absolvovala také magisterský obor Filosofie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Její autorský výraz se profiluje v expresivní abstrakci, do kterého komponuje poznatky nabité z dalších oborů – filosofie či hudby a jejích úvah a principů. K současné abstraktní poloze došla od kresby anatomie a abstrahované reality, ctí její specifické zákonitosti a práci s kompozicí i barvou. Tvoří nejčastěji kombinovanou technikou akrylu a kresby pastelem. Zahrnuje do ní emoce i intuitivní přístup. Na svých plátnech vytváří pocit nekončícího obrazu, jakéhosi výřezu z dále myšleného celku. Nechává se inspirovat poezií i principy hudby, se kterými také tvoří. Obraz vnímá jako vizuální metaforu. V uměleckém přístupu se věnuje různým námětům jako například rozkrývání specifických přírodních procesů, v posledním období pak zejména těm filosofickým. Součástí nejnovější série obrazů Falling Up to the Sky (2024) je hudební koláž, která reflektuje atmosféru autorčina bytu. Hlučná ulice, kterou v určitý čas rytmicky a hutně oddělí od rutinního života ocelové znění zvonů. Bezprostřední výhled k obloze a její proměnlivosti, mrakům a jejich nestálé podobě a dynamické energii. Syntéza světského a spirituálního, dokonalý kontrast obývající několik pater jednoho domu. Definují město jeho budovy nebo jej utváří naše pocity z něj, kdy fyzická obydlí jsou pouze kulisami pro hru pocitů? 

Vztah mezi člověkem, bytím a prostorem prozkoumával filozof Martin Heidegger již v roce 1951 ve své slavné eseji Budovat, bydlet, myslet. Tento text byl pronesen dne 5. srpna na Darmstadtských rozpravách a zaměřuje na mj. na otázky, co znamená „bydlet” a jakou roli v tom hraje architektura. Dle jeho názoru stavění, architektura, vytváří prostor, v němž člověk může autenticky „pobývat“ („sein“, tedy být). Architektura v tomto pojetí není jen konstrukcí budov, ale vytvářením míst, kde se lidé mohou cítit zakotvení ve světě a mohou se podílet na vlastním bytí. 

V tomto myšlenkovém rámci se potkávají oba autoři výstavy, kdy i Filip Švehla (*1991) tematizuje skrze objekty město jako evokativní soubor zážitků a pocitů. Skládá tvary a rozrušuje struktury a přestože se z malířského plátna, které je mu primárně vlastní, dostává až do objektu, ponechává si své malířské gesto. Nesnaží se domy zhmotnit či postavit, přináší evokaci urbánního prostředí skrze prostorové tvarosloví. Odhaluje něco skrytého, co není součástí architektury, ale je vlastní právě momentálnímu prožitku. Švehla studoval malbu na pražské Akademii výtvarných umění, nejprve pod vedením Jiřího Sopka, absolvoval v ateliéru Roberta Šalandy. Přes zobrazivý vizuální přístup se propracoval k experimentální formě, která je vyústěním postupného procesu. Skrze ohledávání nejrůznějších témat přesunul svůj zájem k formální podobě malby, ve které sleduje jak její podobu, tak barevné a tvarové poměry, ze kterých vzniká výsledný obraz. Častá inspirace architekturou a jejími tvary je východiskem k následnému převodu do plochy. Švehla se tak drží jak ve striktním geometrickém vyjadřování, kdy je výsledné tvarosloví ovlivněno původním řádem, přesouvá se i k volnějšímu gestu. Kromě principu převodu prostorových tvarů do plochy uplatňuje i princip jejich redukce a posléze nové modelace. O obraze přemýšlí jako o vizuální události, která je rekonstrukcí procesu pozorování. Kromě práce v mezích plochy se věnuje také prostorovým objektům, skrze které je představen právě ve výstavě Gesta prostoru.

kurátorka: Bára Alex Kašparová