Josef Wagner

Výstava v prostoru Galerie Vladimíra Preclíka nabízí průřez tvorbou sochaře Josefa Wagnera. Představuje autorovy práce z kamene, bronzu i dřevořezby, návštěvníci mají možnost prolistovat faksimile Wagnerových skicářů. Josef Wagner patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého sochařství první poloviny 20. století. Věnoval se vlastní tvorbě, restaurování a jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vychoval celou generaci sochařů, která se prosadila v 60. letech 20. století.

Ve volné tvorbě Josefa Wagnera se setkáváme s tradicí a modernou ve specificky vyváženém poměru. Nejčastěji je označován za básníka-lyrika, zároveň vždy dokonale obeznámeného se zákonitostmi sochařského materiálu a možnostmi jeho zpracování. Jako tvůrce vstoupil na výtvarnou scénu v závěru 20. let 20. století pod silným vlivem sociálního civilismu, současně fascinován základními přírodními formami.

Ve 30. letech se naplno rozvíjí jeho sochařská poetika. Inspirují jej přírodní tvary kamene, vytváří sérii nadreálných Torz, částečných lidských těl zakletých do kamene. Nejčastěji využívá možnosti alegorie, způsobu symbolického vyjádření, s nímž byl dobře obeznámen z prací barokních sochařů a které se znovu objevuje v moderním sochařství první poloviny 20. století. Nositelkou sdělení je tradičně ženská figura, naléhavost obsahu však, na rozdíl od barokních figur, nezdůrazňuje rozevlátá draperie, ale jemné florální motivy. Wagner tak dosahuje u svých alegorií lyrický charakter hudby a poezie. Od poloviny 30. let se v jeho volné tvorbě objevují díla s náboženskými, nejčastěji novozákonními, motivy. Témata Ukřižovaného, Kalvárie či Vzkříšení Lazara nabývají na naléhavosti v souvislosti s druhou světovou válkou. V dubnu roku 1946 byl (znovu) přijat do katolické církve a jeho civilní manželství bylo konvalidováno (církevně uznáno).

Josef Wagner (1901–1957) se vyučil v rodinné dílně v Jaroměři pod vedením otčíma Josefa Bárty. V roce 1917 zahájil studium na Odborné sochařsko-kamenické škole u profesora Quida Kociana. Po hořických studiích pracoval rok v rodinné dílně a v roce 1922 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Do roku 1925 byl žákem prof. Jana Štursy, poslední rok studia dokončil u jaroměřského rodáka prof. Otakara Španiela. Během studia na AVU absolvoval stipendijní cestu do Itálie a půlroční pobyt v Pařiži. Po návratu pokračoval ve studiích na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v ateliéru Otty Gutfreunda, který pocházel ze Dvora Králové nad Labem. V roce 1945 na UMPRUM byl jmenován profesorem. Jako pedagog nezasahoval svým žákům do práce, neukazoval způsob modelace, neopravoval chyby. Se studenty vedl dialog a kladl velký důraz na znalost odborné literatury. Jeho ateliér byl v těžkých dobách proslulý tím, že zde dokázal vytvořit svobodné a kreativní prostředí. Vychoval celou generaci významných českých sochařů: Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zdeněk Šimek, Vladimír Preclík, Zdena Fibichová a další.