Jiří Slíva: Stop Time

Touha bavit se, být mezi lidmi, rozdávat nápady z čiré radosti ze života a jeho kotrmelců patří ke znakům Slívova humoru. Tato klauniáda je živlem přirozenosti, přirozenou tvorbou humoru z bytostné potřeby šaškování. Nos na gumičku nasazený v pravou chvíli mění lidské konflikty v cirkusový gag. Slívův humor je sice iracionální, ale ne mystický. Dobře mu rozumíme. Je to humor humánní a humanistický zároveň, nejnovější Chvála bláznovství. 

Přítomnost poezie, ironie, patafyziky spojuje Slívovy kresby v mnohých ohledech s moderním uměním. Nezapomeňme, že na počátku umění 20. století stojí dada s absurdním, provokujícím humorem. Slíva by se jistě nepozastavil nad tvrzením Tristana Tsary, že dada je pásovec, neboť pro něj je moderní humor šokující, radostné, osvobozující překvapení. Stejně tak není Slívovi docela cizí humor surrealistických setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole. Zejména humor magrittovského ražení se svou přehnanou věcností je velmi blízký jeho lásce k rekvizitám a fetišismu. Bez humoru, ironie, absurdity je zkrátka nemyslitelné moderní umění a moderní myšlení vůbec.

Slíva vyhledává banální momenty a dovádí je ke konečné absurditě. Dalo by se také říci, že Slíva bere věci doslova, aby dokázal jejich relativitu či nesmyslnost. Vnitřní labilita je asi nezbytným předpokladem celého Slívova repertoáru nápadů, hříček, malých nesrovnalostí a podivných úkazů.

Josef Kroutvor.