Jiří Šindler: Knihy

Centrum současného umění DOX, Archiv výtvarného umění, Polička/Shelf 30.3.2015 – 3.4.2015

Jiří Šindler: Knihy

Most / v písečné poušti / na sever od Tabrizu / z kamene, oblouku / a tmy mezi nimi / už jenom přívaly žáru. / Stopy kol míří jinam, / jeho ostrý hřbet / je pro ně / přílišná námaha. / Ale až jednou / se vrátí vody dávných řek, / bude ta stavba / uprostřed pouště rozkročena stát / a její ostrý hřbet / unese každého.

Jan Vladislav: Umění II (Věty)

Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, / činí člověka jako kamenným. / Ještě víc však duše bez knih / zdá se být v lidech mrtva.

Proglas

Práce Jiřího Šindlera v oblasti ilustrace, volné grafiky, tvorby písma, kaligrafie i autorské knihy je naštěstí podrobně popsána v řadě katalogů jeho samostatných výstav, pokusme se tedy pohledět na ni jako na obsah života.

Mnoho lidí navštěvovalo jeho kursy písma a mnoho dalších jej mohlo vidět v jeho ateliéru, nejčastěji s perem nebo štětcem, jak sedí, kaligrafuje nebo navrhuje písmo – „maluje písmena“. Co to přesně znamená, když někdo tohle dělá, jaké to je, věnovat život písmenům. psaní, písmu?

Základ té představy máme všichni v sobě, pomyslíme-li na to, co děláme, když píšeme. Třeba jen vzkaz na kousek papíru. Vykonáváme docela komplexní a komplikovanou činnost – fyzickým pohybem dáváme hmotnou podobu symbolům, jež zastupují slova, prostředníky sdělení – a vůbec o tom neuvažujeme. Jak vnímá psaní někdo, kdo si toto vše každým tahem uvědomuje?

Nepochybně má především na paměti hluboce analytickou i metaforickou povahu západního písma – hláskovost, tedy dvoustupňovost symbolu: písmeno je grafickým symbolem zvuku – složky jiných symbolů, totiž slov, zástupců skutečností. Tvůrce písma jde až ke kostem tohoto symbolu, jak lze poznat z Šindlerových studií k tiskové hlaholici, ze samotných jejích liter, ale také z Fragmentů – grafik vzniklých na základě této dlouholeté práce, obrazů-výsečí, které odhalují jádra hlaholských znaků.

Kosti symbolu jsou obaleny svaly své doby, způsob psaní je výtvarným projevem určité epochy, což neznamená, že pouze na ni je omezeno. Naopak, duchem daného období je s to spolupůsobit s textem i v době jiné. Znalost jednotlivých dobových estetik si dobře uvědomujeme třeba v Šindlerových kaligrafiích, ve volbě typu písma pro citace z Eckharta, Zahradníčka či Vladislava.

Kromě dobově estetické přirozenosti má každý písemný projev také svou zcela konkrétní formu, kterou mu může vtisknout právě jen konkrétní pisatel. Jakýkoli styl lze vycvičit a využít k přiměřenému účelu, jedinečný psací úkon každého jednotlivce je však vždy přece ovlivněn jedinečnou kombinací jeho výtvarného vkusu, konkrétní historické doby jeho života, jeho vzdělání a zkušenosti a jeho osobního založení, světonázoru, charakteru. Do Šindlerových prací od typografie po autorskou knihu se promítá vzmach jeho generace od padesátých přes šedesátá léta, kolorismus stopovatelný až k jeho oblíbenému Pierru Bonnardovi, kreslířská brilance, hluboká znalost historického písma, duchovní založení, především ale jasný názor a odvaha.

Stejně individuální je sám způsob, jímž jsou tyto vlastnosti písmu (stejně jako např. kresbě) vtiskovány: je to fyzický úkon. Volba druhu papíru je smyslová, velmi individuální záležitost a samo psaní je značně osobní akt, totiž pohyb vlastního těla.

Touto cestou jsou slova – prchavé zvuky, nehmotné myšlenky – poutána, ztratí určitou lehkost univerzálnosti, vnucením konkrétní hmoty mizí ostatní možnosti. Získána je však možnost uchování a předání.

To je veliká odpovědnost někoho, kdo vybírá slovům formu, musí dobře myslet na tato slova a v těchto slovech, promýšlet jejich sdělení. Skulptuře se podobající kaligrafie Halasova výroku Poezie je snad jedinou věcí, která vysvětluje samu sebe, série Zdi rozvíjející Holanův rukopis a především jeho sdělení, stejně jako další Šindlerovy práce s textem vypovídají o hloubce jeho uvědomování si slov.

Jiří Šindler se zabýval i jiným způsobem předávání slov, než hledání takové formy jejich písemné formy, která je jim nejpřiměřenější a současně taková, o jaké je osobně nejvíc přesvědčen. Ilustrace je čistě vizuální způsob, není to však jen reprodukce a komentář. Co to znamená, věnovat život ilustraci?

Zazní to jako banální konstatování, leč přece – ilustrátor je především čtenář. Každý čtenář se do jisté míry nechává přetvářet slovy autora, nechává je do sebe proniknout, přijímá jeho pohled, aby mohl být okouzlen týmiž věcmi. My ostatní čtenáři to ovšem činíme mnohdy neuvědoměle. Ilustrátor však potřebuje celou bdělost, přesnou pozornost, aby vyjádřil stejného ducha, současně je mu však třeba určité nezávislosti a sebejistoty, aby dostál odlišným zákonitostem své, totiž vizuální řeči – aby se nestal překladatelem, nýbrž byl partnerem. Ilustrování je rozvedení, dialog, spoluúčast.

Podobně jako psaní je skládání různorodých myšlenkových a fyzických úkonů do jedné složité aktivity, tvorba knihy, její ilustrace, ale i celá úprava je skládání různorodých části do celku vyšší úrovně. Jaké to je, věnovat život knihám?

Jiří Šindler ilustroval a upravoval množství knih; vždy s pevným názorem, vždy s pokorou a porozuměním k světu autora vytvářel vizuální prostředí kompatibilní s jeho způsobem myšlení, ale i s jeho způsobem řeči a vůbec literární formou.

Jako ilustrátor volí jinak meditativní malbu pro povídky Adolfa Rudnického, jinak načrtává subtilní obrazové dovětky k básním Ivana Blatného, jinak doprovází soubor ruských povídek Chorobopisy krutého věku, kde věnuje individuální pozornost každému autorovi a současně vytváří stylový celek.

Podobný přístup si žádá také grafická úprava, i když je kniha bez ilustrací. Když zůstaneme jen u písma – zvolit vhodné písmo, to je rozumět jeho působení, to je znát jeho historii a grafickou podstatu. Nejinak je tomu s formátem, vazbou, přebalem…

Kniha je fyzický celek. Není to jen text, který může teprve nabýt řady podob. Konkrétní kniha už je jednou z nich, dobrý tvůrce knih volí ze všech možných tu nejlepší, tvoří ten nejlepší z možných světů…

Především tvoří svět. Je-li člověk „jeden z mnoha vesmírů“ (Walt Whitman označil sám sebe „a cosmos“), jsou jeho díla světy. V každé práci, třeba ve volném obrazu, vytváří člověk nějaký svět, dílčí, postupnou část sebe – kosmu. Ale kniha je komplex, podobá se velkému světu tím, že je vůbec složena. Složena z různorodých částí – od různých tvůrců jako text a ilustrace, z částí docela různého rodu, jako text a písmo, že to všechno má dějiny jdoucí v hláskovém sytému zachycování slov až někam k lineárnímu písmu B, v literatuře třeba ke Gilgamešovi, v kresbě někam do Altamiry, a ty dějiny má tvůrce knihy na paměti, je nositelem vědomí jejich spolupůsobení.

Tvůrce autorské knihy má dokonce sám zodpovědnost za všechny složky, text, obraz, sjednocení i vědomí dějin. Tvořit knihu je propojování, sjednocování, je to gesamtkunstwerk.

Jaké to je, věnovat život knihám, věnovat život umění?

Lucie Rohanová