Jiří Matějů – The Illusion of Randomness / Iluze náhody

Iluze náhody a cesta intuice

Jiří Matějů patří mezi solitérní autory, jejichž dílo nelze jednoznačně zařadit, ani generačně, ani podle předem stanovených estetických kategorií či norem. Autor vnímá obraz jako vysoce komplexní médium, které svou povahou vytváří závažnou „vizuální událost“. Něco, co se doslova „děje“ divákovi před očima. Co vyjevuje určitý pohyb vložený do volených vizuálních forem v jejich konfiguracích. Často v souvislosti s tvorbou obrazu zmiňuje otázku tzv. vizuální inteligence, tj. typu myšlení „v odlišných formálních souvislostech a na odlišném pozadí, než je myšlení pojmové“. Inspiraci pro obraz jako „vizuální událost“ nalézá v horizontu vizuálního záběru, coby konkrétního exempla, které je schopno do sebe integrovat a v sobě obsáhnout co nejvíce z intuice okamžiku. Tento přístup si vyžaduje určitá výrazová pravidla a zákonitosti.

Matějů usiluje o to, aby obraz zachytil nikoliv „podobu“ reality v jejích zvěcnělých formách, nýbrž „povahu“ reality, která nás obklopuje, prostupuje a které jsme nedílnou součástí. A to nikoliv jako izolované, fyzické, smrtelné bytosti-objekty, nýbrž jako živoucí systémy, v nichž se odehrává mnohé z paralelních a analogických pohybů, jež oživují svět (např. pohyb vědomí). Vztah mezi viděním a vnímáním je právě oním prostorem události, který je obrazově nevyčerpatelný, a sice v tom, že je neustále znovu zakládán a zároveň reflektován. Je, jako zakládající vztah, pokaždé nový, neboť do něj vstupuje dimenze času (nebo spíše dimenze různých časů a rozmanitých časových souběhů). 

Obraz je u Jiřího Matějů tedy především nalézáním, tematizací a zpřítomňováním vztahů, které se odehrávají v rovině vidění (barva, světlo, plocha, linie). Tyto vztahy vyrůstají z určitých proporčních zákonitostí, které jsou procesem tvorby malířskými prostředky objevovány a vyjevovány, aniž by byly převáděny na jakékoliv ekvivalenty jazykové metafory a tedy zpředmětnění. Nelze o nich prohlásit, že jsou abstraktní, neboť reprezentují konkrétní situace. Každá z těchto obrazových situací má své předchůdce a své pokračovatele. Zařazují se na osu, kterou nejlépe označíme jako pohyb způsobený autorským procesem prožitého objevování. Je-li pro Jiřího Matějů obraz „vizuální událostí“ na půdorysu vztahů, pak si je vědom toho, že základní vztahy, které formují citlivost k vnímání specifických situací jsou vloženy do vztahů mezilidských. Z nich povstávají a v nich se formují. Odtud pramení autorovo hlubinné propojení tvorby a etiky. Není proto překvapením, že mezi umělcem nejvíce respektované filosofy patří právě ti, kteří se podobnými otázkami systematicky zabývali. Jsou jimi Emmanuel Lévinas a Martin Buber.   

Výstava v Galerii Atrium představuje soubor autorových obrazů, který spojuje tematizace „náhody“, respektive „nahodilosti“ v rámci lidského myšlení či vědomí. Název projektu THE ILLUSION OF RANDOMNESS / ILUZE NÁHODY otevírá prostřednictvím vizuality otázky spojené s „povahou“ reality, o níž se sebevědomě domníváme, že jsou nám její obrysy zcela známy. Autor se inspiruje výzkumem a dílčími výsledky kvantové mechaniky. Vytváří obrazy, které se vyhýbají zvěcňování, ale které přes svou geometrizující formu nepovažuje za abstraktní. Jsou pro něj spíše možností, jak se prostřednictvím vizuality dotknout otázek, při nichž selhává tradiční jazyk komunikace, lidská řeč. Obrazy tak mají blízko spíše k výrazovému světu matematiky, fyziky nebo hudby. 

Petr Vaňous

Jiří Matějů (nar. 1960 ve Šternberku) absolvoval v l. 1988 – 1994 pražskou Akademii výtvarných umění (malířský ateliér Bedřicha Dlouhého). V l. 1995 – 1997 zde působil jako odborný asistent, nejprve u Bedřicha Dlouhého, následně u Miloše Šejna. V r. 1999 strávil rok na rezidenčním pobytu ve Spolkové republice Německo a v r. 2004 získal roční stipendium v prestižní Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. Autor pravidelně vystavuje od začátku 90. let. Jeho dílo bylo představeno na mnoha kolektivních a samostatných projektech, například Prostor pro intuici (GHMP, Praha, 2007), Horká linka (Galerie Václava Špály, Praha, 2010), Fundamenty & Sedimenty/ Vzpoura hraček 2011 (GHMP, Praha, 2011), Česká malba generace 90. let (Dům umění města Brna, Brno, 2011) na Novém zlínském salonu (KGVU, Zlín, 2005 a 2008) ad. Naposledy se představil velkým samostatným projektem nazvaným Invisible Presence v Královském letohrádku na Pražském hradě (2018).