Jindřich Vik – Chci se dostat na druhou stranu

Dvacátá šestá výstava v galerii Art brut Praha se zaměřuje na pozdní dílo malíře samouka Jindřicha Vika (1899–1980). Veřejnosti ho poprvé představil Jaromír Zemina v roce 1996 ve 31. čísle časopisu Revolver Revue. Zeminu přitom tento „naivní“ autor zaujal natrvalo, a to právě tím, čím se vymykal světu profesionálních výtvarníků:

„To, co dělal v sedmdesátých letech minulého století bankovní úředník na penzi Jindřich Vik, bylo naivní v pravém smyslu tohoto slova: maloval už předtím, ale stáří ho očistilo, osvobodilo od vlivů ‘vysokého’ umění. Kresby a akvarely, jimiž zpodoboval každodenní události svého rok od roku osamělejšího života i sny, v nichž tíživé všednosti unikal, mají často nemalé kvality výtvarné a poetické a jejich účinnost se zakládá na motivaci vpravdě existenciální: ten starý muž kreslil, aby svoje žití učinil snesitelnějším, a když pak kreslit přestal, neměl už proč žít. Je tedy jeho výtvarná činnost příkladem vnitřní nutnosti, která je pro umění tak důležitá. Neboť jen umět nestačí.“

Když se Jindřich Vik v květnu 1976 ve věku bezmála sedmdesáti sedmi let vrátil k malování, byl už úplně oproštěn od všech svých někdejších snah proniknout do techniky krajinomalby nebo zátiší. Poté, co zemřela jeho manželka, pohltil ho pocit totální beznaděje. V tvorbě našel novou náplň života, ale nepotřeboval už nic dokazovat sobě ani jiným. Maloval si jen pro své potěšení, zcela jednoduše, „dětsky“ – a byl pokaždé upřímně udiven tím, když to u někoho – zvláště u jeho dcery, výtvarnice Jindry Vikové – vyvolávalo zájem.

Vik zachycoval svoje vzpomínky na venkov, upoutávaly ho náboženské výjevy, svou pozornost obracel i k nejběžnějším každodenním věcem. Zvláštní místo mezi jeho obrazy ovšem zaujímají početné akvarely zpodobující různá světová moře – která přitom na vlastní oči nikdy nespatřil, protože nikdy nepřekročil hranice bývalého Československa. „Je málo tak výmluvných svědectví o fascinaci člověka neznámem jako Moře Jindřicha Vika, blízké nynějším minimalistům i konceptualistům a přitažlivé pro každého, kdo není netečný k poezii, mocnosti všudypřítomné a daleko přesahující oblast umění,“ pojmenovává překvapivý účinek těchto obrazů Jaromír Zemina.