Jimena Mendoza – Materia Negruzca

Výsledkem dlouhodobého zájmu Jimeny Mendozy o oděv a jeho vztah k naší identitě je volná výstavní série, pojmenovaná Cuerpo a v jednotlivých případech doplněná o pořadovou římskou číslovku. Barevné modifikace výstavních prostorů a v nich rozehrané kompoziční partie s jednotlivými objekty, z nichž některé jsou multiplikovány jako předvoj pešců, jiným je poskytnuta téměř oltářní hierarchie, působí jako přezvětšené intimní detaily z průběhu oblékání a dekorování těla před atavistickou slavností zapomenuté kultury, kdy je nutné správně umístit všechny součásti slavnostního oděvu. Zároveň v nich Jimena řeší jakousi přenesenou ergonomii každého díla – i přes formální redukci, vycházející z post-moderního tvarosloví a symboličnosti dávných civilizací, cítíme z jednotlivých prací tělesnost, která je jejich vlastní integritou i vzpomínkou na teplo jejich nositele. Je však zřejmé, že čím hlouběji do tematiky Jimena proniká, tím více řeší „cuerpo“, tedy tělo samotné výstavy, která se tak stává zprávou o dělení prostoru, o napětí mezi vnějším a vnitřním i krajinou s vlastním světlem a rytmem.

Materia Negruzca, která by v češtině zněla „Načernalá hmota“, je s pruhy temných barev probíhajícími výstavou, podvědomým pokračováním tohoto uvažování. Jimena chápe galerii jako abstraktní, dutý prostor přirozeného původu, jakousi puklinu, o které možná ani nemáme tušení. Elementy v ní obsažené a události, které se v ní dějí, existují bez podmínky naší pozornosti nebo uznání. To jim nebrání v antropomorfním tvarosloví nebo dokonce chování. Sdružují se ve skupinkách, zírají ze zdí nebo naopak připomínají estetiku minulé éry, uchovanou v zapomenutých nikách. I přes mnoho asociací, které jednotlivé objekty vyvolávají, je jejich podoba i konfigurace zahalená v jejich vlastní materialitě – jako by se stejně jako celý prostor stávaly tím víc abstraktními, čím víc se je snažíme popsat. Výstavu bychom mohli číst jako metaforické zhmotnění lidských emocí, analogii k pocitu prázdnoty. Je však neobjevenou propastí přímo pod našima nohama, topografickou studií živého prostoru, který tam někde prostě existuje.

kurátorka: Šárka Koudelová