JEDNOHO DNE PŘIJDE DEN, KDY DEN NEPŘIJDE

Opuštěné rozkládající se zbytky (Václav Litvan) a nalezené fragmenty přeměněné v porcelán (Crystal Z Campbell); zvuk deště se se mění v tleskání dlaní a oheň (Katharina Fritsch); opakující se zvuk několika verzí nejznámější italské písně z doby italského sjednocení a odporu (Liliana Moro). Podivné nářadí na cvičení nebo mučení (David Renggli) a překrývání se první a poslední verze písně Over the Rainbow v podání Judy Garland (Christodolous Panayiotou). Poletující závěs před vchodem do mešity v Káhiře a třepotající se červená vlajka zahalující západ slunce v Brooklynu (oboje Anna Franceschini). Bezbožná připomínka historické křesťanské scény (Danny McDonald) a zamrzání času ve vygumovaných novinách (Christian Holstad). Paralelní k výstavě je psaný vesmír (Adam Christensen) – výzkum pod povrchem komunikace. Vražedný konec prináší lyrická textová rekonstrukce tragédie ve městě Jonestown v roce 1978 (opět Crystal Z Campbell).

Jednoho dne přijde den, kdy den nepřijde (název audioinstalace od Runy Islam, který cituje knihu Open Sky od Paula Virilia) vyhovuje stavu rozpolcenosti a zapomenutí. Zvuky působí zároveň; předměty leží v prázdném prostoru; texty jsou připevněny na bílé zdi a v temných místnosti se objevuje několik videí. Konec překonává všechna očekávání.