Současnou výstavu Jaroslava Hovadíka v Galerii U Betlémské kaple tvoří výběr zaměřený na objekty a plastiky. I přes takové vymezení v pracích zřetelně vnímáme kvality asociační bohatosti, tvůrčí intenzity, materiálové pestrosti, výrazové pregnantnosti. Jakoby velmi samozřejmě, neboť zákonitě, vyplývaly z autorovy výjimečné životní cesty: Fryšták u Zlína, Uherské Hradiště, Praha, Vídeň, kanadské Toronto, francouzský Bouchaud, německý Mühlheim, Tupadly u Mělníka, Litoměřice. Jaroslav Hovadík se ovšem paralelně věnoval i malbě, grafice, kolážím a monotypům, příležitostně i keramice. V reflexích jeho umělecké práce se opakovaně setkáváme s charakteristikami: projev „barokně vypjatý, lyrický“, „nesnadno uchopitelný“, „syntetický, vnitřně kompaktní“, z hlediska šíře výrazových prostředků „polyfonní“ – Ludvík Ševeček, jenž zdůrazňuje i autorovu „schopnost určité filozofické reflexe a kontemplace na metafyzická témata“. Z dalších výstižných komentářů připomeňme definici autorova tvůrčího procesu od Václava Renče jako „stálé, dynamicky souvislé ‚konfrontace‘ jeho osobního vědomí (i podvědomí) s jeho osobními, neodvozenými prožitky“, či odhadovaný popis uměleckého procesu od Vladimíra Franze: „dotýkání, jiskra, extáze, uvolnění, krocení, výbuch, destrukce, syntéza“.

  

I přes akcentaci prostorových a závěsných prací podává současná výstava zřetelnou výpověď o autorových hlavních tvůrčích principech. Téměř symbolicky v ní figuruje několik děl zastoupených na Hovadíkově první samostatné zlínské výstavě z roku 1965. V době jejich vytváření byl autor v blízkém uměleckém kontaktu s hlavními aktéry neveřejných Konfrontací, vymezujících na počátku 60. let jádro české strukturální abstrakce. Z materiálového pojetí i obsahových inspirací – Franz Kafka, Samuel Beckett, Ladislav Klíma – vnímáme silnou souvztažnost prací s dobovou tendencí, zaštiťující se vysoce ceněnou hodnotou autenticity. Expresivní textury, symbolické motivy a intenzivní asamblážová ohniska spoluvytvářejí objekty existenciálních obsahů.

  

Princip asamblážové aditivnosti v pracích druhé poloviny 60. let nabývá na intenzitě, jež rezonuje s fenoménem francouzského nového realismu. Zdrojem formálních prvků se stává žitá realita a do uměleckého výrazu přináší široké spektrum materiálů, předmětů či jejich fragmentů – hudební nástroje, železné šrouby, dráty, izolované části nejrůznějších přístrojů se tak ocitají v kreativních konstelacích vytvořených převážně technikou svařování. Princip komponování těchto asamblážových objektů je následně použit i u figurálních forem – nabízejí asociace z širokého výrazového prostoru nové figurace: Alberto Giacometti, Karel Nepraš, Jan Koblasa, Věra Janoušková; v jejich základu vnímáme i inspirativní význam amerického pop-artu, v konkrétních motivech můžeme spatřit ale i odkazy na díla Maxe Ernsta či Bohumila Kubišty. Malířská dispozice se v plastikách projevuje povrchovou barvou, scelující asamblážovou různorodost, či expresivním gestem. Dynamický charakter jim dodávají prvky strojové hybnosti a expresivní ohniska kumulovaných prvků, často usazené v základu elementární formy.

  

V 90. letech figurální formy získávají charakter idolů, odkazují k přímému a magickému výrazu výtvorů archaických kultur, – znovu zde zaznívá význam primární zkušenosti člověka. Z výběru děl v současné výstavě je patrné, že informelní expresivní textury se mohou ocitnout v bezprostředním sousedství velmi reálných předmětů, geometrické elementární formy v blízkosti přímé spontánnosti, sjednocující tvar či barva v přítomnosti asamblážové různorodosti.

  

Jaroslav Hovadík sám zdůrazňuje zásadní význam kořenů barokního cítění a francouzského moderního umění, a k podstatě vlastního malířského projevu vysvětluje: „Nejde mi o živelnost a expresi, ale o výraz, který lze stupňovat a který si se mnou dělá, co chce, jako bych přestal existovat.“ Právě existence může být tím hlavním tématem, nejen vlastní, prožívaná skrze opuštění původního kulturního prostoru, opakované budování nového bytí v emigraci a opětovný návrat do prostředí rodného, také ale existence plastik a objektů budovaná z přímé materiálové a předmětné danosti a z přímého autorova prožitku, opakovaně odkazujících k existenciálním obsahům formující doby, dále umocněným nejenom historickými událostmi konce 60. let. Dílo jako neformální dynamický a naléhavý tvůrčí akt s nárokem na duchovní hloubku v bezprostředním kontaktu s existencí.

  

Jaroslav Hovadík (1935–2011) byl malíř, sochař, grafik. V letech 1952–1955 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a od roku 1956 na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér prof. Vladimíra Sychry), 1957 byl ze studia vyloučen kvůli živnostenskému původu. Roku 1962 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců, 1965 obdržel tvůrčí stipendium SČSVU. V letech 1965–1968 aktivně působil v rámci zlínské výtvarné skupiny 5+2. Po srpnových událostech roku 1968 se rozhodl emigrovat. Po kratším pobytu ve Vídni se usadil v Torontu (získal kanadské státní občanství), kde setrval do roku 1977. Roku 1973 byl o něm natočen krátkometrážní film (režie Jiří Výborný, scénář Petr Král), promítaný v kanadských kinech i televizi. Následně žil ve francouzské obci Bouchaud a v roce 1986 se přestěhoval do německého Mühlheimu u Frankfurtu nad Mohanem (členem Berufsverband Bildender Künstler Frankfurt). V roce 1991 mu bylo přiznáno československé státní občanství. Je autorem sochařské realizace do veřejného prostoru Událost v jehlanu (1994, Zlín). Jeho díla jsou zastoupena ve státních i soukromých sbírkách v ČR i zahraničí (např. Německo, Švýcarsko, Francie, Anglie, Kanada).

  

kurátorka: Iva Mladičová