Jaromír Novotný / Zadní světlo

Tvorba Jaromíra Novotného prochází za poslední roky proměnou, z mnoha ohledů přirozenou. Počáteční „klasická“ malířská forma s patrným „zobrazováním“, evokující autorovo žité prostředí, přítomnost trojrozměrnosti, či motiv architektury střídá postupná redukce. Autor se odklání od motivu a významů existujících mimo obraz, a začíná se věnovat podstatě malířského média. Dochází k vyloučení čehokoliv znázorňujícího a oproštění se od vnějšího světa. Samotný akt malby se stává základním tématem a obrazy jakýmsi polem, v jehož vymezení se odehrává veškeré sdělení, z pohledu autora – jen toho nezbytného.

V rámci Novotného vývoje je nutné hovořit také v souvislosti s proměnou technických prostředků. Běžné malířské techniky, nanášení barev a další, pro malíře typické rysy, nahradil ze svých zásob, a to doslovně. Vzhledem k tomu, že sám je vyučeným tiskařem a vlastní zásoby tiskařské barvy z dob studií, dochází v rámci změn k jejich využití. Oživuje práci s válečkem, jehož nanášením barev dociluje postupným vrstvením proměny monochromní malby. Zároveň potvrzuje oblibu práce s prostředky, které jsou již dány. 

Ať už jsou to vlastnosti barvy jako materiálu, formát papíru, či samotná barevnost, kdy se vzdává hledání barvy a využívá tzv. CMYK, tedy klasické odstíny, používané v tiskařském odvětví. V těchto případech se většinou jedná o práce na papíře, které však mají zásadní vliv na komplexní Novotného tvorbu

Změna obrazu je patrná v proměně monochromní plochy, jejímž základem je barevné pole s nepřítomností děje, ve vztahu k okolí plátna. Čím dál více se uplatňuje smyslový účinek a vlastní vymezení způsobené vlivem světlých a tmavých tónů. Lze hovořit o jistém napětí, které se opírá o světelné vlastnosti více, než o samotný vztah černé a bílé, které jsou pouhými zprostředkovateli. 

Autor tím otevírá otázku světelnosti, uplatňující se v dalším tvůrčím posunu, kterým je zájem o proces fotografického záznamu, respektive jeho technické možnosti. Především práce s fotopapíry a jejich osvětlením jej přivádí blíže k úloze nezasahujícího pozorovatele, pracuje s momentem, kdy se malířem stává světlo. Vlastnost papíru a jeho osvětlení určuje samotný smyslový účinek.
Novotný se tak ocitl ve stádiu, kdy se věnuje obrazu oproštěnému od vnějšího světa. 
Pomocí široké škály prostředků – technických vlastností, jako forma a povrch, struktura, vrstvení, vertikálnost a horizontálnost – vytváří díla se zásadním zájmem o malbu, kdy upřednostňuje přímé smyslové působení a emocionální dopad obrazu.

Jaromír Novotný (1974) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze 1993 – 99 / školu kresby Jitky Svobodové a atelier konceptuálních tendencí Miloše Šejna /. Má za sebou nespočet výstav jak doma, tak v zahraničí a je zastoupen v mnoha veřejných i soukromých sbírkách.

V souvislosti s jeho dílem lze hovořit až o jistém momentu posedlosti (v nejlepším smyslu slova) přítomném v samotném procesu tvorby. Nanášení barev a vznikající překrývání ploch přináší autorovi moment vzrušení a rovněž další pracovní postupy jsou prameništěm vnitřního napětí. To lze očekávat i u diváka, který je s dílem Novotného konfrontován. Postupná redukce „obrazu“ a jeho skladebnost posouvá význam k tomu, co „ještě“ nabízí a dochází tak ke zcitlivění jeho samého, ale i divákovy pozornosti. Ač je možné, že díla samotná mohou způsobit u diváka pochybnost či bezradnost, je právě tématizování smyslové zkušenosti středem autorova zájmu.

Velice citlivý způsob práce, přístup k zacházení s barvou, ale i volba použitého materiálu jsou základem kvality Novotného obrazů. Hledání nových možností – textilií a technik, které jsou schopny sloužit autorovým představám, nás přivádí k nejsoučasnějším dílům, 
kde otevírá otázky, vztahující se k problematice transparentnosti.

Senzitivní barevná pole, vpíjející se do struktury napnuté polyesterové látky, vytvářejí ve své jemnosti i vrstvách, s přítomností okolních skvrn a uplatněním světelných niancí, jakési mapy – prostorové, částečně nepropustné plochy. Moment náhody (u Novotného rovněž přítomné, ač do jisté míry řízené) dává vzniknout obrazům, na které lze pohlížet jako na díla totálně oproštěná, kde samotný obraz je podstatou, ale stejně tak i z hlediska jistých duchovních výkladů a přesahů.

Jaromír Novotný svým dílem přesvědčivě dokládá, že ač zvolil cestu nic nezobrazovat, není vůbec málo toho, co sděluje. 
Ptáme – li se na podstatu umění, pak právě jeho obrazy jsou adekvátním příspěvkem do takové debaty.