Janek Rous: Toto je tedy ten střed světa, odkud je stejně daleko na všechny strany

Každý z nás si nejspíš v dětství představoval, co bude dělat v dospělosti, živil nějaký sen a doufal, že se jednou naplní. Ve školních dotaznících, tážících se, jakou práci bychom chtěli v budoucnu vykonávat, se to hemžilo různými profesemi, od těch všedních jako je lékař, učitel či řidič kamionu, přes ty méně obvyklé typu popeláře nebo lupiče-gentlemana, až po ty fakticky nedostižné jako kosmonaut či pirát na lodi. Současný svět žije přítomností a inklinuje k snadno dostupným „instantním“ řešením. Potřeba projektovat sebe sama v budoucnosti však jako jedna ze základních premis „pokroku“ z lidí stále nevyprchala. A to i přesto, že se v průběhu života většina z nás ocitá zcela mimo trajektorii vlastních plánů. Někomu se podaří k vlastní spokojenosti realizovat v něčem jiném, někdo vůbec neuspěje, byť to ale v žádném případě nemusí znamenat místo na společenském dně.

Na tento zpravidla potlačovaný rozpor mezi tím, co jsme chtěli nebo stále chceme dělat, a co skutečně děláme (zdaleka ne jen ve smyslu obživy), nám dává vzpomenout projekt Janka Rouse, v němž se přibližně dvacítka aktérů odrážející co možná nejpestřejší společenskou škálu snaží popsat svůj „osobní příběh“. Protože v něm ale všichni mluví současně a kamera i mikrofon, plující volně v prostoru, vždy zachycují jen útržky monologů, vzniká jakýsi kaleidoskop narativů, jehož smyslem není ani tak vylíčení konkrétních lidských osudů, natož dokumentární vztažnost, jako spíše aktivace vědomí každého z diváků a revize jejich vlastních tužeb a záměrů. Jsou tedy tyto tužby ještě stále aktuální? Dokážete si představit, že byste je třeba i s podporou Vašeho okolí přece jen realizovali? Nebo byl ten, kdo je kdysi živil, někdo úplně jiný a Vy jste dnes mnohem více nadšení pro jinou věc?

Janek Rous (*1981, žije a pracuje v Praze) je absolvent AVU v Praze, ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody (2013). Jeho zájem se rovným dílem soustředí na performativní podoby vyjádření a video, přičemž obě tvůrčí platformy s oblibou propojuje. Ještě během studií na sebe upozornil cyklem tzv. Obecně neprospěšných činností či projektem Neue Dörflichkeit (spolu s Janem Trejbalem), které ironicky zúročovaly všední vizuální stimuly městského či venkovského prostředí. Téma každodennosti se záhy v jeho tvorbě mísí s prvky transcendence, nereálna či rituálu, ačkoli humorné vyznění prací se tím zpravidla nijak neoslabuje. Disciplinární dualita video/performance pak má u Rouse ekvivalent i v dualitě míry participace okolí. Ve svých realizacích je autor buď solitérním aktérem, nebo režisérem vytvářejícím prostor pro nečekané mezilidské konstelace na pomezí reality a abnormality. Autor působí také jako filmový tvůrce, zaměřující se na kriticky laděné dokumenty, které v příznačných okamžicích odkazují na uměleckou scénu a dané společensko-politické pozadí. Projekt, kterým se Rous v Ostravě aktuálně prezentuje, volně navazuje na jeho předchozí práce Rozhovor, Přízrak či Zvuk z pouště (všechny 2015). Současně jím do oběhu vrací i jeho oblíbené téma ritualizovaného kruhu (např. fig. 7 – The King (the Circle), 2011; Čekání na otočení, fig. 3 – Spojitý kruh, 2012). Janek Rous pracuje jako redaktor internetové televize Artyčok (od roku 2009). Spolu s Alešem Čermákem a Jiřím Skálou je zakladatelem výstavního prostoru Studia Letná (2011).

Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum