Jana Vojnárová – Stužkonoska modrá

Jak tomu bývá u jedinců, co se neradi jednoduše ztotožňují s módními trendy okolní většiny, i já jsem jako malý kluk byl více fascinován tajemnými nočními můrami, než banálně půvabnými motýly. Bylo to asi i díky skrytosti a sofistikovanosti jejich tak odlišné krásy. Na rozdíl od klukovských vzpomínek slezského barda Petra Bezruče, jak je vykresluje ve své sbírce Stužkonoska modrá, jsem ale nikdy neměl to srdce uvěznit tyto tvory ve smrtelné nehybnosti zasklené sbírky motýlů. Právě ona zmíněná Stužkonoska, která je svými vzácnými půvaby výraznou pointou oné básně, však dobře připomíná to, co je na těchto létajících entitách tak fascinující. Jemná struktura mimiker jejích předních větších křídel, která imituje vzor kůry stromů, na nichž ráda pobývá (neméně zajímavá je ostatně i její maskovací textura v larválním stádiu), se po jejich rozevření dostává do hravého kontrastu se sytějšími pigmenty jejích zadních křidélek, ozdobených onou slavnou modrou stužkou. I když její poměrně zdrženlivou barevnost trumfne nejen řada denních, ale i mnozí noční motýli, přesto je ona jemná tonalita a prokreslená textura vzorů něčím, co z této její různým složením či rozložením křídel se obměňující koláže, činí něco nezapomenutelného.

Malby, koláže i kresby Jany Vojnárové jsou v tomto ohledu pro řadu diváků asi především únikem před krutostí a prchající nezachytitelností světa kolem do éteričnosti figurativních situací rozplývajících se v tonální poetice snových obrazových prostorů. Její figury a jejich setkávání neprobíhá v nezadržitelné linearitě našich životů, ale naopak jen prostě melancholicky trvá, rozostřené mimo fyzikální nutnosti hmotné reality. Podobně jako rozkládání a skládání křídel motýla i prvky jejích kompozic jsou vždy variabilním procesem komponování, při němž je ostatně podstatným proces tvoření koláží, jakýchsi skic, přes něž do autorčina obrazového světa vstupují prvky z předmětné a tělesné vizuální reality. Nejsou nakonec tyto tenoučké plochy plátna a papíru jakousi analogií křídel, s nimiž se malířka snaží odletět z banality a krutosti našich životů? Byla by to hezká představa, ale je zde zásadní rozdíl – na rozdíl do chudáků motýlů se jí to skutečně může alespoň na nějakou dobu podařit, stejně jako jejím divákům.

Barvy jsou nejen pro hmyz velmi užitečným nástrojem, jak skrýt, nebo naopak zdůraznit svou přítomnost. V případě obrazových setkání postav Jany Vojnárové také mají svoji zásadní roli, jelikož tělesnost, momenty setkávání či pronikání i pouhé pobývání tu není zdůrazněno pouhou modelací, ale mění se v dialogy barevných mračen, odrážejících psychologické i kompoziční nuance onoho krásného světa jinde. Přesto se z našeho vnoření do těchto barevných mlh musíme někdy vynořit zpět do hrubé civilnosti naší reality. Minimálně ve chvíli kdy vykročíme ven z galerijního prostoru, nebo z nás vyprchají jeho ozvěny. Je to naprostá samozřejmost, kterou si s uměním často spojujeme, moment osvěžení a povznesení, následovaný další dávkou životních úskalí. Možná ale větší roli hraje samotná kvalita toho, jak tyto přechody tam a zpět, mezi prostory imaginace a místy existence, dokáže umělec pro své diváky naladit. Obdobně jako si motýli volí svá místa přistání a cesty vzdušnými proudy za dalšími cíli.

kurátor: Viktor Čech