Jana Svobodová rozjímá nad principem skla jakožto médiem archetypálně spojeným s hleděním skrz, s rozhraním mezi dvěma realitami. Autorka podstupuje introspektivní pouť, zkoumá tuto křehkou hranici a pozoruje vztahy, které se rozehrávají uvnitř i vně skleněného objektu.

  

Slovo reflection (lat. reflectioxionem, nom., reflexio) v sobě zahrnuje předložku re- (tedy zpět) a flectere, tedy ohýbat či navracet. Skleněné formy Jany Svobodové jsou žijícími, niterně komunikujícími entitami, které rozvažují, kontemplují nad ohebností, neustálou proměnlivostí okolního světa, s nímž niterně interagují. Chvějí se, zaostřují i zjemňují svou výpověď, doslova reflektují nad stavem svého okolí, a navrací mu význam zcela nový. Křehké tvarosloví průzračných struktur se stává katalyzátorem přeměny způsobu, jakým hledící chápe realitu, a situuje se v ní. Dochází k dvojí transformaci.

  

Umělkyně metodicky nahmatává kontury světla a prostoru, a do svých děl dotekem přenáší svědectví o pomíjivosti, lyrickou, organicky vznikající mapu neustále se měnícího světa, a křehkého stavu vědoucího subjektu v něm.