Jana Šturdíková – Châteaux po našom

Sklady, školy, byty nebo dokonce posilovny? I na tyto účely až donedávna sloužily mnohé z chátrajících zámků na Slovensku. Projekt Châteaux po našom je mapuje a rozděluje do kategorií podle posledního účelu. Je svědectvím o rozsáhlé proměně, kterou prošla naše společnost v důsledku politických změn ve 20. a 21. století i výpovědí o složitém vztahu k našim kulturním hodnotám.

Proč se v prostoru kulturní instituce na chvíli nepokochat pohledem na slovenské pamětihodnosti? Pro zobrazení slovenských zámků si Jana Šturdíková zvolila maximálně věcný styl, který je od poloviny devatenáctého století pro zachycení památek nejtypičtější – zobrazuje je z odstupu, v celku, plošně a zdůrazňuje jejich častou symetrickou osovost. Konvenční styl pohlednic, s obvyklou náladou věčně prosluněné neděle, je narušován jen šedou oblohou a především nevalnou kondicí zobrazovaných motivů.

Jana Šturdíková nám nabízí ironický komentář k současnému stavu slovenských zámků. To je nepochybné. Ukazuje nám, jak se o tyto konfiskáty s péčí řádného hospodáře postaral Československý a Slovenský stát a jejich instituce, městské či obecní úřady nebo zemědělská družstva. Vytvořit typologii staveb nikoliv podle uměnovědného hlediska ale jejich posledního užití je nepochybně komické, ale současně z toho mrazí. Zbavit zámek, jako reprezentativní a správní sídlo panství, jejich majitele i hospodářského zázemí, znamenalo najít mu adekvátní využití, které pokryje náklady na jeho pravidelnou údržbu i osvíceného správce, který rozeznává hodnoty svěřeného majetku. Fotografie dostatečně svědčí, že to se obvykle nepodařilo. Přestože Slovensko nemělo takovou tradici surrealismu jako prostředí české, také zde se udál jeden z největších dadaistických a surrealistických „gagů“, kdy se reprezentativní zámecká sídla po mnoha staletích existence náhle mění na školy a kulturní domy, ale také na prasečáky, sklady brambor a v lepším případě na ozdravovny pracujících a ubytovny brigádníků. Kavárenský surrealismus se zde stal bezprostředně žitou realitou. Série fotografií ani tolik nevypovídá o jednotlivých slovenských zámcích, ale především o národním a společenském traumatu. Tyto kdysi nejreprezentativnější a nejvýznamnější stavby v obci jsou nyní často jejich největší ostudou.

Neměli bychom ale zůstat jen u tohoto ironického výkladového rámce. Série Jany Šturdíkové může být mimo jiné zamyšlením nad stavbami, které si nechala pro své potřeby vybudovat uherská šlechta italskými, německými nebo uherskými architekty v tehdejších Horních Uhrách. Fotografie tedy nepokrytě kladou otázku, co jsou vlastně slovenské zámky, se stejnou naléhavostí, jako, co je u nás třeba české baroko.

V neposlední řadě můžeme projekt Jany Šturdíkové vnímat v kontextu fotografie. Slovenské a české fotografické prostředí léta prosazovalo emotivně působivé snímky, údajně bližší našemu slovanskému cítění. Německy chladný odstup vždy stejně komponovaných, ostrých a věcně odtažitých obrazů jí byl cizí. Práce Jany Šturdíkové s principem série vzdáleně odkazuje na typologické mozaiky Hilly a Bernda Becherových, ale spíše jsou švejkovsky humorným zcizením tohoto přístupu.

Tomáš Pospěch