Paměť, její odumírání i znovuoživování, její vytěsnění, deformace i její rekonstrukce… Paměť místa, paměť kolektivní i selektivní, ale především ta, která sahá hluboko pod hladinu subjektivních vzpomínek… Tak lze nastínit stěžejní téma, které jako červená nit propojuje různé tvůrčí etapy Jany Kasalové (1974). Přestože se tato vystudovaná malířka a absolventka madridské univerzity etablovala v mezinárodním kontextu jako multimediální a konceptuální umělkyně, bází její tvorby vždy zůstala kresba. Nyní se výsostně uplatnila v cyklech medijních kreseb, které vznikly v několika posledních letech v důsledku vlastních intenzivních prožitků. Zpracovává v nich autentické vjemy ze seancí jógy, během kterých si uvědomila existenci svého třetího oka, mapuje osobní „niterné“ zorné pole, a překračuje tak hranici mimosmyslového vnímání. V hypersenzitivních automatických kresbách také podává svědectví o fyzicky pociťované přítomnosti zemřelého otce, který se posmrtně stal „spolutvůrcem“ řady jejích kreseb. Kasalová jimi plynule navázala na své starší cykly, v nichž se zabývala kartografií paměti. Její kresby ovlivněné transpersonálními zkušenostmi můžeme zároveň vnímat jako důkaz existence univerzálního kódu krásy, který je jako základní princip vepsán do makro i mikro kosmu, a Jana se stala jednou z vyvolených, kteří o něm mohou podat zprávu.

TEREZIE ZEMÁNKOVÁ