Jana Budíková a Oldřich Plíva – Struktury a tvar

Společná výstava prací Jany Budíkové a Oldřicha Plívy přináší do prostor Rabasovy galerie v Rakovníku tvorbu dvou osobností, jejichž dílo již náleží k ověřeným hodnotám českého poválečného umění. Oba generační souputníci prošli úskalími, která přinášela doba. Vystudovali a první zkušenosti umělecké práce získávali v šedesátých letech, která, byť jen nakrátko, umožnila nahlédnout do širšího kontextu evropského umění. Po absolvování výtvarných škol zbrzdila jejich vzmach a tvůrčí ambice éra normalizace, která více, či méně oba uzavřela do vnitřní emigrace. Přesto, nebo možná právě proto jejich dílo v průběhu let dozrálo do tvaru, který oba umělce dnes řadí mezi špičkové představitele oboru.

Janě Budíkové se přes svůj původ z pražské intelektuální a podnikatelské rodiny podařilo vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (atl. Josefa Nováka) a poté scénografii na Divadelní fakultě (v ateliéru Františka Tröstera). Po absolvování se zaměřila na malbu, kresbu a grafiku a snažila se uplatnit i v oblasti užité tvorby. S jejími díly bylo možné se setkávat na polooficiálních platformách, jakými byly ateliér Magdaleny Jetelové v Šárce (1977), mělnická Galerie ve věži (1982), Galerie H bratří Hůlových v Kostelci nad Černými lesy (1986) a další. Sama stála za organizací legendární výstavy Setkání (1982) na Tenisových dvorcích TJ Sparta, která skončila hned v den vernisáže zásahem policie, zatčeními a výslechy zúčastněných umělců. Své osobní i umělecké zkušenosti měla od roku 1998 možnost předávat jako pedagožka na Střední průmyslové škole grafické v Praze.

V její tvorbě dominuje intenzivní prožitek přírody a konsekventně také vědomí osobní odpovědnosti za její zachování ve všech ekologických souvislostech. Velká většina jejích obrazů, kreseb i grafických listů pracuje s biomorfními tvary a strukturami, jak již napovídají i názvy jejích obrazových cyklů: Zahrady, Sklizně, Houštiny, Vůně, Step.

Vlastně téměř všechna její výtvarná díla mají svůj základ v konkrétním vizuálním zážitku, který je stavebním prvkem velkorysých malířských metafor. Obrazy vznikají vrstvením kresebného gesta, vytvářejícího enigmatický prostor, jehož třetí rozměr je akcentován prací se světlem. 

Svět Oldřicha Plívy se zdá být přímo predestinován místem jeho narození, jímž je Mšeno nad Nisou – obec vzniklá v 16. století společně se založením nové sklářské hutě. Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě nastoupil do ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde pod vedením Václava Plátka, Jiřího Harcuby a především Stanislava Libenského získal zásadní zkušenosti v oboru autorské skleněné plastiky. A přestože později ve své sochařské tvorbě pracoval i v klasických materiálech (žula, beton, keramika), sklo se díky své schopnosti variabilní práce se světlem a s obrazovým přenosem stalo základním médiem jeho tvůrčího uvažování. Nejdříve se zabýval proměnami mezi racionální reflexí a emocionálním vjemem. Konfrontoval geometrické tvary skleněných objektů s lomem světla jím procházejícím a s proměnou geometrického řádu jeho působením. Jeho práce tak dokonale souzněla s tvorbou umělců Nové citlivosti, jejichž poetika většinou neexaktně pracovala s exaktním řádem. Již v této etapě byla Plívova díla vyhledávána a oceňována profesními cenami (Brno, Coburg). Později do jeho tvorby vstupovaly čím dál více tvary bližší organickému řádu jako kruhy, koule, spirály a spirálová vřetena, která svojí repetitivností vnáší do Plívových plastik rytmus. Ve své práci se Oldřich Plíva často vydával neprošlapanou cestou, ať to byly jeho dekonstruktivní zásahy do litých a broušených plastik, tvorba instalací, či inovativní aplikace cizorodých materiálů (olověná fólie, umělá kožešina, plyš, kovové prvky aj.) do skleněných objektů.

Přestože Plívova tvorba vznikala poněkud stranou komerčních prezentací fenoménu české sklo, je dnes jeho dílo nepominutelným pilířem české sklářské tvorby konce 20. a počátku 21. století.

text: Ivo Binder