Jan Zdvořák: Bitte Gebet
V reakci na dlouho přetrvávající nadvládu konceptuálních přístupů v umění lze v posledních letech zaregistrovat poměrně významnou vlnu odporu vůči danému typu uměleckého výstupu. Za touto konceptuální kocovinou – jak o ní v nadsázce hovoří kurátor Michal Novotný – se primárně neskrývá jen generační vzdor vůči konceptu, coby současné obdobě akademismu, nýbrž i adaptace umění nově nastoleným podmínkám mediální reality spočívající především na obrazových informacích. Zatímco vynález knihtisku zatlačil obraz do defenzivy a pro jeho otevřenost různým interpretacím mu přiřkl status nespolehlivé, subjektivní výpovědi, digitální revoluce, spolu s všeobecným zrychlením, jej vrátily zpět do hry (aniž by mu však přiřkly větší spolehlivost).
Zřejmě i v důsledku toho dnes oprášilo umělecké dílo svůj status „imaga” a znovu přijalo hmotnou podstatu. A zároveň rehabilitovalo kritérium vizuální přitažlivosti, byť často programově orientované na jeho „druhý život” v podobě fotografické dokumentace šířené prostřednictvím internetu. Přibližně sto let po Marcelu Duchampovi se tak o slovo hlásí umění, které by nejspíš tento proto-konceptualista označil – stejně jako tehdejší kubismus – za příliš retinální, rozumějme zrakové, nezaměstnávající šedou kůru mozkovou. Jinou však není ani současná společnost, která dospěla do své postgramatické fáze, v níž se mysl člověka vystavená neomezenému přílivu informací stává až příliš těkavou a reaguje jen na nejsilnější impulzy.
Instalaci Jana Zdvořáka připravenou pro Galerii Dukla lze číst mnoha způsoby, k čemuž nepochybně přispívá i fakt, že autor záměrně spoléhá pouze na vizuální účinek díla a žádná další vodítka, tím méně slovní interpretaci, nenabízí. Právě v tomto, jakož i v zjevné „fotogeničnosti“ instalace (osud většiny děl pro autora zpravidla končí stiskem spouště fotoaparátu), lze ale vysledovat příbuznost s výše popsanou tendencí. Netroufám si Jana Zdvořáka napřímo označit za postinternetového autora. Jeho kumulativní instalace na bázi brikoláže, absorbující různé úrovně vizuálních stimulů, od reklamy až po uměnovědné odkazy, ale nutně vybízejí k tomu, aby byly čteny i jako metafora dnešního světa, stejně jako příměr složitosti a bezbřehosti současných informačních struktur. Zbaveny slov jsou Zdvořákovy instalace, ve kterých vše souvisí se vším – ovšem bez logiky i hierarchie – názornou ukázkou opravdového myšlení obrazem.
Jan Zdvořák
* 1983 Praha, žije a pracuje v Praze
Jan Zdvořák je absolvent VŠUP v Praze, Ateliéru supermédií (2006-2012). Ve své tvorbě spoléhá především na intuici a intenzivní dialog s místem. Většina jeho děl je odrazem aktuální konstelace faktorů jako je čas, prostor či socio-kulturní kontext. Podstatným prvkem je pro něj improvizace a – mnohými teoretiky dnes de facto tabuizovaná – radost z tvorby ve smyslu čirého potvrzení své existence a poznamenání prostoru,
v němž se tato existence odehrává. Oporou jsou mu přitom především fenomény obrazu a písma, které využívá jakožto archivy forem či jako základní jednotky v prostoru budovaných modulárních systémů. Řada jeho realizací, vycházejících z konkrétních podmínek veřejného prostoru, má kořeny v prostředí graffiti a dalších formách street artu. V roce 2011 zaujal projektem Objekt 09pro piazzettu Národního divadla, který sestával z několika desítek pláten umístěných tak, že evokovaly solární panely v krajině. Za významný počin z poslední doby lze označit instalaci Man Day Pro v Galerii ProLuka v Praze vycházející z dlouholeté série monumentálně a prostorově pojednaných tagů. V roce 2011 a 2014 se Jan Zdvořák zúčastnil ostravského festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka. Kromě České republiky realizoval projekty na Ukrajině, v Polsku, Rumunsku, Turecku či Rakousku. Ve vybraných případech autor prezentuje své práce pod hlavičkou uskupení Pravá radost.