Jan Šrámek & Dizzcock / Between the World and Me

“’Špinavej negr’ nebo prostě: ‘Hele, negr!’
Přijížděl jsem do světa dbalý toho, abych pochopil smysl věcí, moji duši naplňovala touha být u zdroje světla, a najednou jsem viděl, že jsem jen objektem uprostřed jiných objektů.

Uvězněn v této objektivitě jsem úpěnlivě prosil blížního.”

Frantz Fanon – Černá kůže, bílé masky

Obdélník projekční plochy je stěnou kvádru. Kvádr je filmový výjev s hloubkou sobě vlastní. Vrcholy obdélníku nesou název Ford, General Motors, Chrysler, Fisher Body Plant. Nebo taky Crack, 120 BPM, Bankrot a Násilí. Kdo by stál o hloubení v dávno vytěženém prostoru, o romantizaci opuštěných míst? Respect our hood or leave! Ne náhodou mělo jedno z prvních běžně užívaných grafitti podobu oznámení: “Locals only”. Nápis, kterým si bílí surfaři, míšení dealeři nebo černí gangsteři značkovali jimi nárokované území, se vztahuje i ke světu, kde jsou hranice stavěny do cesty lidem, ne však proudění kapitálu. Neopěvovaní hrdinové dostávají hlas v kulisách města duchů rozděleném pověstnou Osmou mílí. Nezapočítání výsledných negativních externalit do vstupních nákladů vede k tomu, že zářivá hypotéza je ve sledu událostí nahrazena mizérií hypotéky. Pocit neúnosného přeplnění je střídán dojmem úplného vyprázdnění. Ukažte mi hrdinu, nebo mi dejte, co máte.

Odtažité záběrování dronu je nelidské, přesto však designované pro lidský pohled, reprezentovaný termínem “filmová řeč”. Výřez frontálně skenuje průčelí ruin, drží se na “vzdálenost paže” od násilně barvotiskového “ruin porna”. Nakolik by tu pasovalo upozornění #nofilter, závisí na synchronizaci tvaru hypoteční bubliny s tou, ve které je aktuálně vměstnaný divák. Nafouklými stěnami totiž prosakuje téma přebytku do spodních významových vrstev. Rozpoznatelné budovy s konkrétní funkcí se mění ve znaky epických snů modernity. Hrozí, že se vlakové nádraží nebo jevy jako automatizovaná výroba soustředěná do obřích montážních hal stanou zástupci svého druhu, stejně jako jsou takto vnímáni barevní či sociálně znevýhodnění lidé v očích bílé privilegované většiny, Kde jinde tento návyk převrátit, než v doslovně vyvedených kulisách zapomenutého a znovu vzpomínaného města na Severu, které díky svému masivnímu industriálnímu rozmachu přitáhlo velkou část obyvatelstva z povětšinou rurálního Jihu.

Americkým výrazem “Projects” bývá historicky označována “sociální výstavba” zpravidla financovaná veřejnými prostředky, realizovaná v mohutných blocích paneláků či nekončících řadách předměstských buněk a určená většinou společensky znevýhodněným. Optimistická projekce do budoucnosti, plán v pevných mantinelech daných ekonomických sil bez možnosti přerozdělení. To vše v případě spektakulárních neúspěchů exkluzivních “projects” padá do propasti produktivního chaosu, nových forem organizace a zhodnocení nemovitostí podle jiných než spekulativních kategorií. Za fasádou škrtů, mizejících zdrojů a hromadícího se šrotu zní syntetické melodie, které demonstrují organickou klanovou identitu a gangovou pospolitost. Streetwearová značka Mishka v jednom ze svých designů výmluvně doplnila modifikované logo detroitského hokejového klubu Red Wings o emblematický slogan: Engineered to destroy!

Jaký je vztah mezi periferií a centrem velkoměsta? Bohatý versus chudý, čistý versus špinavý, opravený versus poničený, bezpečný versus nebezpečný. Dichotomie periferie a centra je však daleko komplikovanější. Panuje zde totiž i určitý symbiotický vztah. Periferie parazituje na centru, stejně jako centrum na periferii. Podobně jako u taneční klubové hudby (batida, juke, electro chaabi, trap) se tento jev projevuje i u tanečních fenoménů současnosti (dab, footwork, twerk). Souvztažnost umělecké kreativity, která panuje mezi periferií a centrem, již dobře popsal hudební kritik Mark Fisher ve své knize Ghosts of My Life. Popisuje ji na pozadí kreativní exploze v počátečních letech punku. Vybydlené, zdevastované a tudíž levné předměstí velkoměsta patřilo ke kreativnímu prostředí, kde punk vznikl. Najednou se na tomto místě koncentrovala energie, která chyběla centru. Konsumerismus, honba za kapitálem a neustálý spěch za ztraceným časem vyčerpává centrum a vytváří se zde jakési prázdné vakuum konformní kreativní energie. Lidé se po práci v takovém prostředí vrací k tomu, co je ujišťuje v jejích životech – k oblíbené melodii, nebo něčemu, co je tomu podobné. Život na předměstí se nemohl ujišťovat v ničem. Rozpad tradičních hodnot znamenal rozpad tradičních melodií, a tudíž i tradičních písní. Sterilní konformita centra vyžaduje kreativní energii předměstí, kterou z ní postupem času vysaje. Sebevědomé a koherentní předměstí se najednou dostává do sváru. To, co byla zábava v hoodu, je najednou kariéra. Nastává souboj o to, kdo je tady vlastně bo$$. Někde to končí hádkami a odloučením, jinde přestřelkou na ulici. Dravý kapitalismus je nesmlouvavý a netoleruje solidaritu s kámošema. „Buď si vyděláš milion, nebo tě vyhodím,“ zazní amerikanizovaný kapitalismus z úst Tomáše Bati ve filmu Botostroj stejně jako z úst šéfa mainstreamového labelu, který chce vytěžit prachy z talentovaného kluka z předměstí, který do této doby nevěděl, co je to mít milion na účtu. CHCEME TO, CO MÁTE VY!

Text: Lumír Nykl & Ondřej Bělíček