Jan Pikous (1929–2017) se v 60. letech zapojil do proudu české strukturální a imaginativní fotografie, ale jeho dílo začíná být doceňováno až zpětně, i v souvislosti s rostoucím zájmem o někdejší Studio výtvarné fotografie v Liberci. Povzbuzením pro něj přirozeně byla situace, v jaké se fotografie nacházela v 60. letech, kdy se svou tvorbou začínal. Pozorně vnímal, že fotografové jako Emila Medková, Čestmír Krátký nebo Karel Kuklík už svoje snímky vystavují jako díla plně rovnocenná s abstraktními malbami a grafikami svých vrstevníků. Zvláště tam, kde se podkladem pro fotografický záběr stávaly fantaskně prokreslené struktury zdí, rezivějících kovů nebo třeba trouchnivějícího dřeva, se už právem dalo mluvit o samostatném oboru výtvarného umění.

 

Jan Pikous se nijak nezdráhal využít všeho, co pro něj z těchto proudů bylo zajímavé, ale rozhodující pro něj zůstávala představa, ke které mířil. A kdybychom snad chtěli jedním slovem pojmenovat, co jeho fotografie při vší různorodosti zvolených postupů spojuje, možná by se nabízelo slovo „přísvit“. Není překvapivé, že Pikous byl po celý život náruživý pěší poutník. Všechny ty imaginární krajiny a přeludné horizonty na jeho snímcích byly možná jen snahou přiblížit se tomu, jak neskutečná umí být krajina, když ji dokážeme ve skutečnosti uvidět.

 

kurátoři: Šimon Pikous a Jaromír Typlt