Jan Mladovský – ZOKADOKA

Druhou letošní výstavu pro projekt  Galerijní Laboratoře připravil vizuální umělec, kurátor a  pedagog Jan Mladovský, do jehož pestré mozaiky aktivit se promítá zkušenost z emigrace a studium na zahraničních univerzitách. Jan Mladovský působí vsoučasnosti nadále mezi Českou republikou a Velkou Británií. V roce 2013 vedl Ateliér hostujícího pedagoga na pražské AVU a kontinuálně rozvíjí myšlenku na vybudování Centra současného umění v Třeboni, podpořenou uspořádáním řady  přehlídek současného umění v této jihočeské lokaci.Aktuální výstava Jana Mladovského nazvaná ZOKADOKA je procesuálním dílem, ve kterém autor pracuje s geniem loci pražské náplavky v kombinaci s atmosférou mnohavýznamového panoramatu Vyšehradské skály a Pražského hradu, ikonických  míst národní historie a s ní spojené kulturní identity, která je dnes  vnímána v  souvislosti s tzv. přistěhovaleckou krizí. Tato situace je podbarvena závěrečnými tóny symfonické básně  Vltava z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany,  jejíž symbolický příběh zde, typicky pro domácí prostředí, sebestředně končí, ignorujíce fakt, že voda ve skutečnosti plyne dál do moře  jako možná spojnice se světem a širšími souvislostmi.Procesuální dílo má podobu autorské intervence do improvizovaného galerijního prostoru lodi. Instalace je vytvořená ze sítě barevných šňůr umístěných do výše očí návštěvníků galerie, čímž dochází k vymezení fyzického limitu, kterým je výška každého člověka a úroveň jeho pohledu. Svět – realitu vnímáme pochopitelně prostřednictvím našeho fyzického těla, kdy je právě vnímání světa zrakem podmíněno zdánlivě malicherným mantinelem, jakým je naše výška. Jan Mladovský prostřednictvím natažených linií zachycuje různé úrovně pohledu, kdy jsou jednotlivé linie doplněny o fotografie konkrétních lidí, pořízené v čase před vernisáží, jejichž pohled a podobu se autor rozhodl formou site-specific instalace zafixovat. V tomto smyslu je možné vnímat toto dílo také jako metaforu různosti, pluralitního modelu společnosti, v kterém i tak zdánlivě banální omezení jako je výška pohledu mohou dokazovat, že každý se na jevy a věci díváme z jiného, ať už pomyslného, v tomto případě ovšem zcela konkrétního úhlu. Je zde nastolena otázka po vzájemném prolínání dvou hledisek – individuálního a kolektivního,  nalezení průměru či konsenzu, vzájemného respektu k odlišnostem a všem kvalitám života ve smyslu určité tolerance, schopnosti nadhledu.

Kurátor : Matouš Karel Zavadil