Jan Kovářík – Cast Off

Ve své tvorbě směřuje sochař Jan Kovářík (*1980) k elementární podstatě člověkem vnímané přírody, v níž objem, proporce, pevnost, stavba a skladba spolu nacházejí zákonitou vyváženost. Z jeho „zápasu s hmotou“ vycházejí tvary, oživlé mnohoznačnou poetikou humanistického vědomí. V roce 2020 byl v Praze odhalen Kováříkův pomník Marie Terezie, jejíž figurální tvar je směle zredukován na podstatu její panovnické „aury“. Mocná stylizace autorova návrhu zde svědčí o záměru docílit nadčasového archetypu, schopného promlouvat v mnohem širších časových a kulturních souvislostech, než by tomu bylo v případě klasicky popisného portrétu. Nyní bude u příležitosti výročí úmrtí Marie Terezie (29. listopadu 1780) v bývalém kostele Panny Marie Sněžné v Andělské Hoře u Chrastavy instalována forma, která byla použita při odlití pomníku. Tak se stane, že tvůrčí nástroj, který jakožto součást výrobního procesu zpravidla zůstává „odložen“ v ateliéru, naopak vstoupí do významového ohniska výstavního prostoru.

Obyčejný kus sochařského vybavení se transformuje v cosi jako ready-made, úlohu neviditelného „lůna“ esteticky působivých plastik vymění za postavení post-estetického, konceptuálně aktivovaného objektu. Takto představena, ztělesňuje sochařská „skořápka“ princip, zakořeněný po staletí ve vizuálním i literárním projevu kultur Dálného východu, tedy vzájemně podmiňující vztah mezi konkrétním tvarem a prázdnotou, v němž „to, co není“ (ve smyslu prázdné plochy či díry) paradoxně umocňuje působení a symbolický význam „toho, co je“ (ve smyslu viditelného předmětu či znaku). V situaci poznamenané paradoxní „přítomností nepřítomnosti“ navíc forma císařovniny postavy nestojí vzpřímeně, ale leží. Ve fyzické poloze zbavené zmíněné aury nadřazenosti lze vycítit nevyřčenou (jistě i ironickou) reflexi pomíjivosti lidské moci a slávy. Leží navíc v duchovním prostředí kostela, prostoupeného ozvěnami zaniklé německé komunity, kde jsou pojmy „paměť“, „ztráta“ či „diskontinuita“ obzvláště zřetelné. Název výstavy Cast off, jehož první slovo v češtině znamená „odlít“ či „odlitek“, si v dané souvislosti můžeme několika způsoby vykládat jako „odložená“, „odhozená“ či „odvržená“. Postupně tak docházíme k zjištění, že prázdnota této sochařské formy i jejího historického okolí není nicotou, ale prostorem, kam promítáme vlastní představivost, vlastní přemítání.

kurátor: Richard Drury