Legenda praví, že když řeholní bratři připravovali mrtvé tělo Sv. Svorada k pohřbu, učinili objev, že je muž opásán řetězem dávno zarostlým pod kůží. Světec, který dobrovolně žil asketickým způsobem života, obýval trnitou dutinu stromu a kolem hlavy nosil vlastnoručně sestrojenou korunu se zavěšenými kameny, které i přes noc bránily spočinout jeho unavené hlavě. Příliš pevně uvázaný řetěz je také detailem maloformátového obrazu Jána Bátorka.

 

Malba je součástí volné série Devon, jejíž hlavním motivem je palma odkazující k pravěku, respektive k našim kořenům. Ke svým vlastním se svoradovským řetězem poutá i Ján Bátorek. Palmy i antropomorfní hrdinové jeho obrazů jsou často ověnčeni ostnatými atributy punkové a metalové subkultury, čímž evokují Svoradův sebepoškozující boj s lehkostí života i nihilismem mládí zklamaného společností. Romantické utrpení dospívání na devadesátkovém sídlišti, kde se střetávala šedá opona předrevoluční doby s tísnivě neomezenými možnostmi a křiklavými barvami přicházejícími ze Západu, je předobrazem scénografie malých dramat uvnitř Bátorkových maleb. Ten při svém tvůrčím hledání prakticky mapuje svůj vývoj inspiračních zdrojů – v nedávné minulosti byl hrdinou jeho obrazů Ferda Mravenec, kterého však stavěl do sobě blízkých situací nebo citací z dějin umění a zobrazil ho např. jako Saturna požírajícího vlastního syna, larvu.

 

Výstava Boy Brachio prezentuje poutavou malířskou sérii, kterou na introspektivní zkoumání jednoho z vlastních prvních knižních hrdinů Ján Bátorek přirozeně navázal. V aktuálních obrazech se autor ztotožňuje s brachiosaurem, jehož zjev a životní postoje se zrodily zkřížením Zemanovy Cesty do pravěku s formálně nadsazenými dinosaury ze samolepek „západních“ žvýkaček. Tíhnutí k lyrické kompozici s nízkým nebem tak Bátorek kombinuje s hyperbolizovaným žilnatým svalstvem a bojechtivou řečí těla hodnou superhrdiny. Lokace kysuckého sídliště, kde je stále pod mrakem nebo prší, které je domovem nižší střední třídy snadno trpící pod starým i přicházejícím režimem přelomu 80. a 90. let, je až caveovsky bezútěšným prostředím, kde jsou jediným pozitivním východiskem drogy a nešťastné lásky.

 

Ján Bátorek se v nejnovější sérii obrazů potýká s vlastním původem, dětstvím a dospíváním, s výzvami a marnostmi své generace. Snaží se vyrovnat s bigotními a nacionalistickými proudy slovenské společnosti, se zklamáním nad realitou vytoužené utopistické svobody i s vlastním otcovstvím. Vizuálně se utkává s odkazem romantických knížek a lyrických ilustrací v minulosti typických pro náš region i s výzvou digitálních přechodů a struktur. Jeho práce je tak součástí výrazného proudu současného středoevropského malířství, do kterého můžeme zahrnout barevně reduktivní přístup Ondřeje Basjuka (CZ), Juliuse Hofmanna (DE) nebo Pavla Matysky (CZ). Malby mužů narozených v 80. letech minulého století odkazující k pravěku, historii umění, klučičím dobrodružstvím i společenským problémům jsou charakteristické ironickým pohledem do minulosti a skeptickým do budoucnosti. Jsou metaforou touhy po sdílení, těžko formulovatelné pod tlakem společenské představy o správném mužství. Jsou temnou deziluzí i radostnou bromance, vztahem založeným na emoční sounáležitosti podmíněné společnou fascinací pop-kulturními idoly.

 

kurátorka: Šárka Koudelová