Ivan Václavek – Nihil
V názvu výstavy Nihil se skrývá špetka provokace a kupa skromnosti. Latinské nic zde neznamená popření světa, negaci života či nedůvěru v možnosti poznání, ale anarchistické vyjádření odporu k veškerým falešným autoritám, hloupým nařízením a absurdním zvyklostem – a ovšem i neustálé pochyby o sobě samém.
Pod povrchem všeho, co se v Ivanově díle jeví na první pohled provokující či vulgární, teče hluboká řeka humanismu. Smrt, sex a pohlavní orgány, stejně jako někdy až nesnesitelná repetitivnost a pečlivost, jsou zde ve skutečnosti nástrojem kritiky a hlasitým protestem proti absurditě, hlouposti či nespravedlnosti. Obsesivní sdružování zvířat, lidí, orgánů či strojů plodí hybridy, jež se z imaginativního světa vysmívají nezřízenosti konzumu a povrchnosti popkultury. Surreálný podtón Ivanových koláží připomíná švankmajerovskou fascinaci rudolfinským manýrismem. Ivanova díla jsou svého druhu kunstkamery, v nichž se stýká art brut, erotismus, fetišismus a umění přírodních národů. A rozhodně jim nechybí humor.
Za pomoci všech těchto prostředků – nepravděpodobných setkání, provokací i humoru – Ivanova výtvarná díla zneklidňují náš rozum, který příliš snadno upadá do pohodlné ochablosti. Jsou výrazem kritiky civilizace, která se vydává za rozumnou, a přitom ničí samy podmínky své existence. V takové době je koláž skutečně přiměřenou formou vyjádření. Je obrazem světa, který se rozpadá. Tvorba koláže dovoluje svět rozstříhat, pomeditovat nad jeho složením, připustit k ruce náhodu a stvořit ho nově a jinak. V rámci tohoto procesu se zjevuje tak často opomíjená mnohorozměrnost skutečnosti.
Jiří Kolář v úvaze Snad nic, snad něco popisuje, jak ho v 50. letech proměnila návštěva osvětimského vyhlazovacího tábora a přivedla k básnickému a výtvarnému experimentu, jak „skutečnost jako vždy znovu zaskočila umělce“. Vzpomíná Mallarmého, jehož dílo „nevyrůstalo z půdy pohnojené touhou šokovat, ale z laboratoře, z toho, co přinese nepředvídatelnost, co odhalí a zjeví vědomý pokus.“ Přitáhlo ho to prý tehdy „k těm, kteří věděli, že v umění nejde o nic soukromého nebo veřejného, polického nebo poetického, krásného nebo ošklivého, všedního nebo absurdního, nahého nebo symbolického, ale o to, kde se soukromé a veřejné, politické a poetické, krásné a ošklivé, všední a absurdní, nahé a symbolické, kde se krása a smrt, dějiny a příroda, fantazie a skutečnost, sen a vzpomínka nedají od sebe oddělit.“ To platí beze zbytku také o tvorbě Ivana Václavka.
Ivan Václavek (*1979) je malíř, tvůrce koláží, asambláží, montáží, environmentů a objektů, performer, výtvarně je činný od roku 1995. Patrný je kosmopolitní charakter Ivanových prací, jenž je vedle jiného ozvěnou jeho letitých pobytů ve Francii, kde se živil prací v jabloňovém sadu. Se stejnou bravurou, s jakou stříhá stromy, kultivuje i papír. Žije a pracuje v Olomouci.
kurátor: Otakar Bureš
