Ivan Pinkava – Pokušení svatého Antonína

Pokušení svatého Antonína

Ocitá se náhle v cizím světě. Pokouší se mu porozumět, aby zde mohl na čas spočinout, a tak zůstává ve své mysli tiše otevřený a slibuje si, že k němu nebude rovnou kritický. Konečně, k návratu stejně není nijak motivovaný. Ví, že ten je již dávno iluzivní, neboť cosi neodvratně stejné je zřejmě nějak zakódováno v něm a bylo by tedy zbytečným hledat smysl v ohlížení se zpět. Skrze zbývající záblesky dosud přežívajících forem uložených v jeho mysli se po staru pokouší klíčovat nová gesta a nové situace. Jako již tolikrát dříve v minulosti se cítí být dosud nepoznaným místem podivně opojený, jenže zde se tentokrát současně cítí být opuštěný, sám a zrazený. Je si vědom svého rozdvojení. Smírnost poutníka (jelikož poutník už ze své podstaty není dobyvatelem a může si dovolit postoj smířlivosti) mu postupně otevírá vhled k nechtěně temnému poznání, že pouze jediná přímá cesta pro něj již neexistuje.

V situaci pokoušení světa, který se již natolik nasytil svou spektakulárností, až nakonec sebezhroutil svou vlastní křivku prolhaně předstíraného nekončícího růstu do sebe sama, pociťuje potřebu jakési nové syntézy, aby se od všeho očistil.

Jak se bezbřehý konzum světa stal vyprázdněným, obyčejné a prosté stejnou měrou nabývá symetricky a exponenciálně na vyvažujícím významu. Latentní katastrofa a opuštěnost se stala trvalým a všudypřítomným stínem nezavazující nekonečné prázdné svobody. Odevšad vyžadované vemlouvavé štěstí bez potřebných dnů přerušujících půstů uvízlo na mělčině vlastního smyslu a proměnilo se jen v nekonečnou svobodu nepřerušované nudy. Neboť není možné v propojených nádobách chtít sytit jen jednu z nich. Čím dál vratší rovnováha ze dne na den přestala být rovnovážnou, vzájemná přítomnost krize a slasti vedle sebe už neustála svůj balanc. Svět se tak ve své infernální složitosti a křehkosti stal dokonale nepředvídatelným. Jakoby poslední přetrvávající nadějí, která ještě zbývá, zůstal kdesi zapomenutý Cit. Z pustiny se vynořuje jako něco nepojmenovatelně abstraktního, co snad sjednotí a osvobodivě promění veškerou temnou složitost do nově zjevené naděje, z níž bude možné stvořit sloup zase spojující nebesa se zemí a svět se tak opět osmyslní. Horizontála bude moci křehce podpírat nově vztyčenou vertikálu, aby mohla opětovně porozumět sobě samé. Jelikož jedno bez druhého přestává existovat a nás si při tom bere sebou. Pronikající světlo se odkudsi z hlubin pomalu dere ven.

Ale ne, to bylo zas jen to krátké pomatené pokoušení. Vždyť žádná škvíra světla se tu nezjevila. To jen ten prokletý, stále se vtírající prolhaný sen přerušený neúprosným ranním kuropěním do panující tmy…

text: Ivan Pinkava