Irén Mélix – Přeshraniční práce / Grenzarbeit

Irène Mélix ( narozena v roce 1988. Studovala kulturologii, po té výtvarné umění na Akademii výtvarných umění v Drážďanech u profesorky Ulrike Grossarth)

„Lidé překračující hranice dokonale znají prekérní, zvrácené podmínky, které panují v meziprostoru. To rovněž objasňuje, proč je tak těžké udržet rovnováhu při přestupování hranic: vábení nekomplikované, stabilní jednostrannosti je příliš silné. Postava člověka překračujícího hranice se vymyká zjednodušující polarizaci (cizí/vlastní; přítel/nepřítel), zkoumá se spíše pozice mezi.“
Žena přecházející hranice a otázky, které si klade, hrají v mé umělecké práci jistou roli již nějakou dobu. V drážďanské čtvrti Hellerau jsem mávala příliš těžkou vlajkou utopie (2017), v jednom přeshraničním vlaku mezi Německem a Polskem jsem vydávala noviny, kterými jsem tuto cestu doprovázela a na nichž jsem spolupracovala s jinými umělkyněmi (2016). Také fenomén stěny se opakovaně objevuje v mojí práci: bílá stěna galerie, proti které bojuji (2016) nebo stěna jíž náhle narostou vlasy (2017).

Stěna, kterou tvoří Galerie DESKA a její umístění v Ústi nad Labem, blízko německé hranice, je ideálním místem k prohloubení otázek, které mě již nějakou chvíli provázejí: Jaká by byla perspektiva ve světě mezitím? Jak můžeme proniknout stěnami? Jaký potenciál má perspektiva toho, co je mezitím, pro uměleckou a politickou praxi?

Jako přeshraniční práce se označuje aktivní překonávání hranic. Ve třicátých letech minulého století lidé s nasazením svého života německo-českou hranici, aby jedním směrem doprovodili emigranty/emigrantky ve směru druhém. Antifašistický odboj se organizoval podle politických přesvědčení a nezastavil se ani před jazykovými a občanskými rozdíly. V horách mezi Itálií a Francií i dnes ilegalizovaní lidé, podporovaní či nepodporovaní, procházejí s velkými riziky hraničním prostorem. Děkuji Michaele Spružinové, Wolfu Meyrovi, Joachimu Schindlerovi, Petru Karlíčkovi a Kameře.

Assmann, Jan (Hrsg.). Kultur und Konflikt. Edition suhrkamp. Frankfurt am Main 1990 (S.38)