Introducing Pavla Dundálková: Když zavřu okno, neslyším hluk ulice

Pavla Dundálková (1990, Zlín) je čerstvou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina. Během studia byla na stážích v ateliéru nových médií Anny Daučíkové a v ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Za sebou má již několik skupinových a samostatných výstav, v roce 2015 se stala finalistkou EXIT AWARD. Ve své práci přirozeně kombinuje video, prostorovou instalaci, sochařský objekt, volné a užité umění. Pro Prezidentský salonek připravila mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou a politickou situaci dneška. Komentuje v ní eskapistické tendence současnosti i minulosti, využívá k tomu iluzivní instalaci, koláž, keramické objekty, ale i video.

Pavlína Morganová je historička umění a kurátorka. Působí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde přednáší dějiny umění a vede Vědecko-výzkumné pracoviště. Je autorkou knih Procházka akční Prahou / Akce, performance, happeningy 1939‒1989 (VVP AVU 2014), Czech Action Art / Happenings, Actions, Events, Land Art, Body Art and Performance Art Behind the Iron Curtain (Karolinum Press 2014) vycházející z české knihy Akční umění (Votobia 1999, 2. vydání Nakladatelství J. Vacl 2010); je spolueditorkou antologie České umění 1939‒1989 / Programy, kritické texty, dokumenty (Academia 2001) a České umění 1980‒2010 / Texty a dokumenty (VVP AVU 2012). Je rovněž autorkou výstav: Někdy v sukni / Umění 90. let (Moravská galerie v Brně a GHMP 2014), Začátek století (Západočeská galerie v Plzni 2012, Galerie výtvarného umění Ostrava 2013), Insiders / Nenápadná generace 2. poloviny 90. let (Dům umění města Brna 2004, Futura, Praha 2005).

Pavlína Morganová o Pavle Dundálkové

Pavla Dundálková je loňskou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze. Její tvorba, s níž jsem se na Akademii opakovaně setkávala, mě zaujala už před několika lety. Už v roce 2013 jsem si na klauzurách všimla videa  Navzdory každodenní zkušenosti (2013), zachycuje dívku ve vyprázdněném bytě v nejrůznějších prekérních situacích. Navléká si silonové punčocháče připevněné špičkou k podlaze nebo svetr přibitý na stěně. Její kontakt s prostorem bytu a každodenními předměty v něm najednou získal existencionální rozměr.  Jistým pokračováním může být video Uzavření formy (2015), v němž si Dundálková začala spravovat roztrhané punčocháče přímo na těle. Opět jsou zde: performerka, obyčejné předměty a prostor, propojené funkcionalitou dobrovolných i nedobrovolných vztahů. Na těle se objevují zašívané punčocháčové jizvy, nití propojené s dálšími částmi těla a bezprostředním okolím uvnitř bytu. Je těžké najít lepší metaforu vystihující konstanty Dundálkové tvorby. Sochařský zájem o prostor, jeho osobní prožívání a ohledávání předmětů v něm. Není divu, že Dundálkovou fascinuje tvorba Vilhelma Hammershøia, dánského malíře a fotografa z konce 19. století. Hammershøi opakovaně zobrazoval svůj domov v různém světle, zachycoval jednoduché a neměnné vybavení i jakousi konstantní atmosféru domova. Jeho melancholické portréty intimního prostoru bytu jsou svou poetikou blízké raným videím i inspiračním zdrojem současné tvorby Pavly Dundálkové.

V roce 2015 mě v sochařském ateliéru Lukáše Rittsteina zaujala Dundálkové instalace Něco se stalo (2015). Rohová instalace vytvářela iluzi architektury pokoje, v němž byly rozmístěny nejrůznější předměty, na poličkách a stole byly rozmístěné předměty vytvořené ze sádrových odlitků či lepením porcelánových střepů. U každého z předmětů byl původní tvar a funkce posunuté, jako třeba sádrové mléko protékající z hrnečku skrze židli. Přestože se jednalo o prostorovou koláž, instalace působila jako jednotný celek a měla svou originální poetiku. Z této instalace částečně vyšla i Dundálkové diplomová práce To nechceš (2016) vystavená v loňském roce ve Veletržním paláci. Zde se naplno projevila autorčina vášeň pro objekt a materiál. Dundálkovou fascinuje keramika a další materiály spojené s užitou kulturou. Ve své práci dokáže propojit intimitu žitého prostoru s jeho každodenními předměty s neobvyklou monumentalitou. Pro své instalace často konstruuje komplexní architekturu, ať už je to systém kovových polic nebo iluzivní stěna jako na této výstavě. Tvorba Pavly Dundálkové je pevně zakotvena v sochařství, ale stejně jako Pavla Sceranková nebo Eva Koťátková, prozkoumává jeho možnosti skrze performativní přístupy a práci s videem.

Performativní práci s vlastním tělem Dundálková naplno představila na jedné ze svých prvních samostatných výstav. Konala se v lednu 2014 v Galerii K4 v Praze. Na výstavě bylo vystaveno video, které vzniklo na základě vernisážové performance Stolování Dundálkové a její spolupracovnice. Tělo Dundálkové se stalo součástí stolu s opulentní hostinou; vzniklo tak zátiší s jídlem a tělem, které si toto jídlo vychutnávalo. Toto tělo však mělo neuvěřitelné schopnosti. Díky dokonalé choreografii a faktu, že s Dundálkovou byla ve stole ukrytá i druhá performerka, se například dokázala napít ze sklenice na druhé straně stolu tak, že zabořila ruku do prostřené tabule a ta se vynořila na opačné straně stolu a sklenici ji přisunula. Opět se zde dostávaly do rafinovaného vztahu tělo, obyčejné předměty jako stůl, nádobí, příbory a jídlo s prostorem. Šlo o performovanou prostorovou iluzivní hříčku.

Na konci roku 2015 se Dundálková představila ve Zlínské galerii Garáž videem Bojíte se tmy? (2015). Ohledává v něm vzpomínky na dětství a místa, v nichž jsme vyrůstali v bláhovém pocitu bezpečí. Tvorba Pavly Dundálkové se často dotýká momentu, kdy se v toku každodenního bezčasí vynoří okamžik, v němž může jít o život. Neočekávaná nehoda či konstelace věcí, srdce naráz změní svou frekvenci, naše fyzická tělesná stránka se uvnitř rozechvěje v očekávání, že někdo řekne: „Neboj, je to jenom jako…“

I práce na současné výstavě se dotýkají tohoto bodu. Hlavní instalace je inspirována tvorbou již zmíněného Vilhelma Hammershøia. Dundálkovou přitahuje intimita Hammershøiovy tvorby, rafinovanost s jakou je schopen zachytit neviditelné plynutí času, dostat do díla existencionální obsahy, které se na první pohled zdají pouhou impresí každodennosti. Věří, že i v tomto intimním apolitickém umění se zračí doba, kterou umělec žil; společnost 19. století se svými na veřejnosti semknutými mravy, mocenská hierarchie a patriotismus, jež cítíme ze siluety ženy, která se jako vybavení bytu objevuje na některých obrazech. Na současné výstavě Když zavřu okno, neslyším hluk ulice se Dundálková snaží ohledávat právě hranici, kde se soukromý prostor dostává do kontaktu s tím veřejným. Pro Prezidentský salonek připravila mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou politickou situaci dneška, kdy světové události nekontrolovaně pronikají do našich obyváků a dopadá na nás tvrdý důsledek strachu ze špatných zpráv.

Kurátorka: Pavlína Morganová