Interpreter I. & Anna Hulačová

Anna Hulačová

Anna Hulačová (1984, Sušice) ve své práci sleduje, jak se z lidového umění, které náleželo a vycházelo z přirozených lidských potřeb a mělo by očekávatelně být naší kultuře základem, stalo během 20. století exotické teritorium. To se 21. století pokouší v rámci témat národních kultur a globalizované společnosti v horším případě vytěžit a v lepším případě k němu hledá nový vztah. Modernismus a avantgarda, jako nedávno objevené kořeny, ke kterým se upíná 21. století, jsou zastávkou na cestě zpět k lidovému umění. Tuto situaci odráží tvorba Anny Hulačové, v níž autorka dbá na řemeslné zpracování převážně sochařských realizací, jejich materiálovost, zdůrazňující přírodní a tradiční zakotvení a technologie, které ukazují důmyslnost, logiku a symboliku folklóru. Svůj zájem rozšiřuje i dále do krajin devotní plastiky, křesťanství, kultur přírodních národů, ale i do prostředí rodiny a domova, se kterým průmyslová a post-průmyslová společnost ztrácí úzkou vazbu. Autorčino prodírání se minulostí a etnografií není jen výzkumnou expedicí či kulturologickým regresem, má nalézt nové možnosti pro emocionalitu a spiritualitu umění, jakkoliv tato formulace zní modernímu intelektu pateticky.

&

& v tomto projektu znamená mnohé a nabízí rozvinuté čtení. Týká se jak každého z vystavujících umělců zvlášť, tak obou dohromady a také galerie samotné. Galerie hunt kastner již delší dobu podporuje projekty umělců, které vznikají ve dvojicích, z minulých uveďme alespoň: Eva Koťátková a Denisa Lehocká, Alena Kotzmannová a William Hunt, Viktor Kopasz a Geert Goiris, Esther Stockerová a Jan Šerých. Snaží se tím možná poukázat na to, že má vyšší ambice než čistě komerční a nejde jí jen o sólové prezentace galerijních umělců se zacílením na prodejnost díla. Tyto projekty možná také reflektují citlivost galeristek k nedávnému fenomenu – umění spolupráce. & v tvorbě Anny Hulačové upozorňuje na její nápadně četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi: Václavem Litvanem, Janem Haubeltem, Viktorem Takáčem, Veronikou Holcovou. Pro Jiřího Příhodu je pak & základním principem práce, v níž se pohybuje na hranici mezi monumentálním sochařstvím, architekturou a výstavnictvím, střídaje pozice umělce a architekta výstav. Příhoda však také spolupracoval z pozice umělce s jinými umělci, například již v roce 1998 s Brianem Enem, kdy spolu vytvořili v pražské Nové síni zvukově-prostorovou instalaci Music for Prague. Příhodova přítomnost ve výstavě s Annou Hulačovou představuje tendence kumulace rolí v současném umění. Jiří Příhoda je ve výstavě nejen umělcem a architektem jako v minulých realizacích, ale úročí i pozici pedagoga, kterou v tomto roce opustil*. Nově přebírá také zodpovědnost kurátora, když pro výstavu vybírá díla Hulačové z celé její dosavadní tvorby a určuje jim kontext. I zde se prosazuje “pohled učitele”, pozorujícího progres studenta. Zajímavým momentem, který svádí k symbolické interpretaci, je koncepce celé výstavní architektury, jež představuje současně také Příhodovu sochu. Ta má vytvářet jakousi archu, galerii úmluvy, která prezentované práce Hulačové v prostoru nese tak, aby se nedotýkaly stávajících galerijních stěn ani podlahy. Současně má být jeho sochařská výstavní architektura non-verbální interpretací a má upozorňovat na zásadní hodnoty práce Hulačové. & je tedy sondou nejen do hraničních pásem uměleckých médií, ale také do psychologie a politiky spolupráce a vystavování.

Interpret I.

Římská číslice nám má naznačit, že interpret zamýšlí v tomto formátu interpretace prostřednictvím uměleckého díla, které vychází z práce jiného umělce a je mu současně jeho prostředím, dále pokračovat. Prostředí je Jiřímu Příhodovi (1966, Jihlava) důležitým tématem jak v oblasti práce s architekturou výstavních prostor, tak také v jeho starší práci s objekty a filmem. Vždy sledoval vztahy jednotlivých složek díla a prostředí, ve kterém na sebe dílo nabaluje různé kontexty. Prostor galerie a její institucionální rámec řeší v mnoha svých realizacích od Galerie Václava Špály, do níž vložil její redukovanou verzi až po výstavu v hunt kastner E-SHAPE, E-SPACE, E-SCAPE (2008), která manifestovala možnost remodelace jakéhokoliv prostoru do jakékoli jiné podoby a funkce a zcela proměnila nejen prostor galerie, ale také galerijní funkce, její identitu a komunikaci s návštěvníkem. Příhoda ovlivnil více než jednu generaci českých umělců, především těch, kteří dále rozvíjejí jím položené základy české institucionální kritiky. (Edith Jeřabková, září 2015)

* Jiří Příhoda vedl od roku 2005 Ateliér intermediální tvorby II na pražské Akademii výtvarných umění, kde Anna Hulačová ukončila své studium v roce 2012.