I’m Sorry You Feel That Way

Výstava I’m Sorry You Feel That Way obrací naši pozornost od zkoumání změn, které digitální technologie vyvolávají v každodenní realitě a kultuře, směrem ke skutečnosti, že mnohým velmi potřebným sociokulturním změnám naopak brání. Během její návštěvy opisujeme kruh a pozorujeme, jak se tradiční, zvnitřnělé výklady naší identity remediují v technologickém prostředí současného světa tím, že nás vystavují emocionální manipulovatelnosti.

Programování aplikací nezačíná psaním kódu, ale záměrem promítnutým do návrhu interaktivity. Pro tvůrce aplikací jsou klíčové emocionální spouštěče, které vytvářejí závislostní spojení s uživateli a manipulativně je svádějí k určitým akcím. Algoritmy s implementovanou umělou inteligencí sledují naši aktivitu online, analyzují naše emocionální reakce a v přesně vypočítaných intervalech nám nabízejí personalizované emocionální spouštěče, jejichž cílem je udržet nás u obrazovek co nejdéle a přimět nás k nákupům.

Bylo by příliš zjednodušující se domnívat, že k odmítnutí tohoto všudypřítomného tlaku se prostě stačí jen odhlásit ze sociálních sítí a vypnout počítač. Nebo si začít léčit závislost na počítačových hrách či patologie týkající se vzhledu. I když i to je samozřejmě důležité. Vzhledem k tomu, že tyto spouštěče jsou aktivovány nejistotami, které jsou často spojené se zraněními vzniklými v důsledku některých společenských narativů, problémy spojené s digitálními technologiemi je třeba vnímat jako viditelné podoby kulturně daleko hlouběji zakořeněných principů.

Audiovizuální instalace francouzsko-belgické umělkyně Ethel Lilienfeld ukazuje závislostní smyčku spojenou s technosociálně zesilovaným kultem krásy a mládí. Autorka v textu k dílu připomíná, že posedlost beauty filtry je příčinou takzvané “snapchat dysmorfie” – patologického pocitu ošklivosti, který lidi žene na kliniky plastické chirurgie, aby se připodobnili svému digitálně idealizovanému “já”. Tento problém se týká zejména žen, jejichž hodnota je v naší společnosti stále často odvozována od vzhledu a věku. Na zvnitřnění tohoto všudypřítomného společenského požadavku pak programátoři snadno zaměří působení svých sítí. Jejich zaměstnavatelé a ti, kteří nevnímají patriarchální struktury jako problém, se tím však netrápí.

Odmítání odpovědnosti za to, jak se druhý cítí a jaký dopad určité jednání má na jednotlivce i celé skupiny lidí, nás přivádí ke kinetickému objektu Jiřího Kaňáka. Student Akademie výtvarných umění v Praze představuje robustní stroj, který mechanicky apropriuje neviditelné násilí spojené s neupřímnou omluvou a jednoduchým gestem groteskního znásobení zviditelňuje, co by na úrovni hladkého povrchu digitální technologie zůstalo skryté. Název výstavy I’m Sorry You Feel That Way představuje manipulativní strategii vyhýbání se pocitům viny a implikací problému s city u poškozeného. Protože tato fráze vypadá jako omluva, bude se zraněný, který ji nepřijme, navíc jevit jako ten, kdo je konfliktní. Skutečná omluva předpokládá schopnost a ochotu cítit vinu, a to je možné až ve chvíli, kdy si připustíme i nepříjemné emoce jako zdroje obohacujících informací. Což může být o něco těžší pro ty z nás, kteří byli v naší společnosti socializovaní jako muži, protože s tím se většinou pojí menší důraz na citovou oblast.

Viktor Dedek, který aktuálně studuje na Univerzitě umění v Curychu, ve své tvorbě kriticky zkoumá fenomén počítačových her, který mu umožňuje hluboký ponor do světa, kde se sublimují potlačované emoce masivně, na globální úrovni. Prostřednictvím autoetnografické metody odkrývá mnohovrstevnaté a intimní aspekty hráčské vášně i její problematické stránky. Tato v daném kontextu stále poměrně vzácná míra sebereflexe je podmíněna ochotou si je přiznat a inspirativním rozvíjením dialogu s vlastními složitými emocemi i minulostí, z níž některé z nich vyvěrají.

kurátorka: Barbora Trnková

místo konání: sklepní prostory Domu pánů z Kunštátu

Pro vstup do výstavy oslovte obsluhu Domu pánů z Kunštátu (v přízemí).