I: Too Close To Far

Zveme Vás na skupinovou výstavu Too Close To Far. Vernisáž se koná v úterý 9. 6. v 19:00 a výstava potrvá až do 30. 6. 2020.

Ondřej Basjuk, Barbora Dayef, Martin Herold, Jiří Kovanda, Matouš Lipus, Tania Nikulina, Raja Meziane, Pavel Novotný

Výstavní projekt Too Close To Far je první kapitolou třídílné série, v rámci které Šárka Koudelová pojmenovává palčivá témata současné doby a zároveň prezentuje svoje chápání umění, coby jednotného proudu na sebe navazujících činů. Koudelová využívá své aktivní umělecké praxe, kterou výstavně propojuje s vlastní paralelní kurátorskou prací. Podává tak kondenzovanou zprávu o celospolečenských tématech, hledá nové způsoby spolupráce a podvědomě kráčí proti vyostřenému konkurenčnímu prostředí české umělecké scény.

Samotný název výstavního projektu předznamenává polemiku nad fyzickým dějištěm události, naším vztahem k tomuto místu a potažmo jeho geografickým pojmenováním. V posledních pěti letech krize v různých formách postupně zasahuje téměř všechny oblasti života na Zemi. Hybridní konflikty, války a na ně navazující migrace, strach z uprchlíků, humanitární katastrofy, stoupající populismus a nacionalistické tendence napříč politickými spektrem, klimatická krize vyvolávající celosvětovou úzkost a dosud skoro žádné systémové změny. Letošní rok navíc přinesl totální paralýzu pandemií a myšlenky na budoucnost lidstva zasáhl zcela nový druh úzkosti.

I přes protiřečící si proudy informací můžeme za aktuálním stavem tušit nejasnou naději na záchranu světa. Spolu se všemi předchozími krizemi má ta současná shodný pozitivní efekt. Aktualizované uvědomění si naší závislosti na přírodě, na místě kde žijeme a hlavně nové vědomí propojenosti celosvětového společenství. Uprchlíci z Blízkého Východu, jejichž domovinu považujeme za vzdálenou exotickou zemi, jsou schopni do Evropy dojít pěšky. Šíření viru ještě zvýraznilo virtualitu státních hranic a těžko definovanou schopnost chránit obyvatele. I přesto, že již desetiletí žijeme v otevřeném světě, jsme možná až nyní schopni vnímat právě probíhající historii coby sled událostí, šířících se jako kruhy na vodní hladině.

Více než hranice jednotlivých států mají v současnosti význam geopolitické celky, respektive rozdělení světa na bohatý, ten, který můžeme nazvat střední třídou a chudý. Ačkoliv by se dalo předpokládat, že používání pojmu dekolonizace již mohlo od začátku 19. století „vejít pod kůži“ a teoretický proces se stát realitou, je i dnes nadužívaný termín spíše poloprázdným heslem. Světové velmoci „papírově“ opustily kolonie a uznaly jejich nezávislost. Dekolonizací ale nerozumíme pouze vracení kradených artefaktů ze světových muzeí jejich původním majitelům. Dekolonizace je způsob myšlení, respektive nutnost jeho změny. I při čtení mapy se orientujeme podle evropského kolonizátora – názvosloví jako Blízký nebo Dálný Východ mají faktickou platnost pouze z evropského stanoviště. Tato povýšenost se však netýká jen geografického nálepkování, ale i vnímání kulturní historie. Jak těžké je vykročit z přesvědčení, že jsme jako lidstvo aktuálně nejchytřejší? Proč jsme stále schopni nazvat některé kultury i historické artefakty jako „primitivní“?

Pokud tedy dekolonizaci chápeme jako hmotné i intelektuální vyčerpávání slabšího silnějším, je třeba dekolonizovat vnímání politicky nestabilních zemí i odlišných kultur, plynutí času i přírody. Je třeba dekolonizovat naše myšlení od pocitu, že cokoliv na světě je připraveno k našemu použití.

Vnímání synchronicity času narušilo již rádiové a televizní vysílání. Jak je potom možné, že v době YouTube, podcastů, instastories a možnosti vyvolat jakýkoliv audiovizuální obsah v podstatě kdykoliv, stále trváme na lineárním konceptu interpretace historie? Skladba prací pozvaných autorů prezentuje myšlenku, že více než na našem časoprostorovém stanovišti, záleží na tom, kým skutečně jsme. Není důležité, kde a kdy přesně vytvoříme umělecké dílo, složíme protestsong, jelikož po vypuštění do globálního virtuálního prostoru se stávají všudypřítomnými a svojí schopností zobrazit se kdykoliv popírají pevné umístění v časové ose. Projektu Too Close To Far se cíleně účastní umělci a umělkyně, kteří aktuálně žijí v Praze, ale mají odlišné kulturní pozadí, ke kterému se odkazují svojí tvorbou i umělci kteří aktualizují historické kulturní artefakty současným jazykem nebo symptomaticky pracují s dělením prostoru a základními emocemi. Cihelné objekty – popisky, propojují celou výstavní instalaci a tématizují důležitost „slova“ ve smyslu pojmenování a zároveň upozorňují na moment, kdy se označení zvrhne v zobecňující nebo nadřazenou nálepku. Materiál cihel odkazuje ke stavbě Babylonské věže – symbolu zmatení jazyků, lidské pýchy i touhy po nesmyslném neustálém růstu a snad dokonce i k biblickému stvoření člověka. Stylizaci pseudo dekorativních kaligrafií, které navazují na starověké glazování cihel, symptomaticky vytvořila zemská přitažlivost.

Předpandemické propojení světa dosáhlo rychlosti, která dovolovala přenos infekce tak snadno, jako by se nešířila mezi světadíly, ale sousedícími buňkami. Identicky rychle dochází k přenosu obrazu, zvuku a informací. Pavel Novotný, který je autorem úvodního textu katalogu, je velmi zkušeným přenašečem těchto elementů našeho vnímání. Jako novinář a autor reportáží z nestabilních nebo válečných oblastí, na sebe bere úkol načerpání faktů, obrazů a emocí, které pak interpretuje v českých médiích.

Pokud přistoupíme na představu, že technický vývoj během staletí svojí postupnou proměnou bez našeho povšimnutí dostihl odvěkou touhu člověka po schopnosti posílat myšlenky, stane se i obyčejné odeslání mailu mystickým rituálem. Poslední měsíce většina z nás trávila bez fyzického kontaktu s jinými lidmi. Místo toho se velkou část zpomalených dní věnujeme online komunikaci a setkáváme se tak ve virtuálním prostoru, který není na žádné mapě. Prostor, ve kterém se potkáváme a možná se do něj přechodně stěhuje naše mysl při příliš rychlých přesunech z konce světa na druhý, je dosud nepojmenovanou mystickou destinací – virtuálním kontinentem, poslední verzí Babylonu.

Výstava není běžným kurátorským výběrem prací skupiny umělců. V ideálním případě je projektem, který přesahuje své aktuální umístění i dobu konání. Je také možnou odpovědí na hypotetickou otázku, jak by vypadala v roce 2020 sbírka s popiskou „Praha“, pokud by hypotetický kolonizátor chtěl ve městě nasbírat vypovídající vzorek artefaktů.

Až většinová společnost i její oficiální představitelé přijmou dekolonizované myšlení, bude nutné pojmenovat nový koncept a najít novou mapu, tu současnou už považujeme za platnou příliš dlouho. Naše pozornost se v posledních měsících upírá do Číny a na Blízký Východ – kde jinde ostatně věštit budoucnost než v místech nejrychlejších změn a vývoje mystických IT technologií? Pokud dřív nezničíme podmínky pro život člověka na Zemi, odprostíme se od orientalistických klišé, aniž bychom zapomněli na archetypální specifika mytologií starších než je naše paměť, čeká nás etnofuturistická budoucnost.