I Like You Best When You’re Starting to Crack

Nejedla jsem, oči mi vysychají. Prsty, svírající obdélník namodralého světla displeje, mravenčí odkrvením. Možná taky začnou modrat… Než skončí další katastrofické video, palec ruky uposlechne netrpělivý signál z mozku a přímý přenos utrpení odletí někam vzhůru mimo můj obzor. Ani nevím, kolik hodin ležím na boku s nepohodlně zalomenou páteří. Válečné scény střídá fit check, pak filtr antropomorfního koťátka. Čas neexistuje, moje tělesnost je se svými potřebami jen úzkostnou vzpomínkou někde v potlačené přítomnosti. Unavené zornice neovladatelným mrknutím přeostří na vlastní odraz v lesklém displeji. Hlava se mi zatočí v temných kruzích pod očima. Impulsivně opustím tělesnou strnulost a moje vědomí, podobné větru, který přináší déšť, jakoby se přehnalo přes šustící stébla vysoké trávy. Dlouho zadržovaná bolest spolu s touhou po osvobození, za zvukového efektu vzdáleného praskání, postupně vyráží zakřivenou řadu hřebíků, které je dusily pod nepropustným povrchem útlaku. První otevřenou prasklinou opouštím destruktivní nehybnost i nedbalost k životu.

Magdaléna Rybanská ve svých multimateriálových instalacích tematizuje situace, při nichž se rozpínající se virtuální prostor radikálně propisuje do lidské fyzické zkušenosti. Způsob, jakým ve svém sochařském přistupu využívala převážně lineární kovové komponenty, původně reflektoval post-digitální zkušenost její generace. Její poslední práce se navzdory návratu k relativní plošnosti obracejí k osobnímu tělesnému prožitku, proměnám lidské pozornosti a potažmo společenského vnímání. Do stříbřitě lesklých ploch plechů, na které nejprve kolážovitě přenáší obrazy sebe sama i hypertextové odkazy, následně téměř násilně vytepává stopy své roztříštěné pozornosti. Deformace a pnutí původně hladkého povrchu tvoří analogii s roztěkaným tokem uvažování. Kunsthistorička Claire Bishop ve své knize Disordered Attention: How We Look at Art and Performance Today (Verso, 2024) označuje odsuzující pohled na rozptylující displeje za elitářský a zastaralý. Proměněná, fragmentarizovaná pozornost, může být novou formou produktivity, generující spekulativní digitalní krajinu řetězících se impulsů. Scrollování se stává způsobem myšlení a modeluje simultánní multi trajektorii naší pozornosti.

Tamara Pauknerová na sebe v minulém roce upozornila sérií ocelových objektů s motivem srdce. Tyto kresebné, přesto prostorově velkorysé sochy, v sobě nesou existenční protiklad – všechny ocelové tyče, které srdce „prošívají“, jsou odnímatelné a srdce je tak možné dokonale osvobodit. Prošití a uvěznění ho ale nese – díky nim je samostojné a nezhroutí se s řinčením plechu na zem. Tamařiny nejnovější kresby jsou obdobně syrové a melancholické jako její objekty a stejně tak mluví o symptomatické bolesti, ve které se spojuje fyzická i psychická rovina lidského prožívání. K práci s kovem v kresbách odkazuje i propojující motiv hřebíků. Ty jsou opět protikladnou sebedestruktivní podmínkou existenční soudržnosti – zdá se, že jednotlivé motivy rámují a sešívají, ale současně při pohledu na ně fyzicky pociťujeme bolest po obvodu přibitých plic uvnitř v hrudi. Hruď je ostatně teritoriem, ve kterém se při mapování tísnivých pocitů a strachu z nemocí, napadajících tělo, Tamara pohybuje. Srdce se ukrývá v relativním bezpečí korzetu hrudníku, zezadu ohraničeném páteří, která je dalším motivem ve výstavě.

Pokud chceme upoutat pozornost k postu na sociálních sítích, přidáme k textu obrázek roztomilého koťátka. Podobně pracuje i Iva Davidová. Její pracné, jemné kresby koťátek na dřevě, jsou navzdory roztomilosti námětů podprahovým zrcadlem společnosti a prostředkem pro sdílení klimatického žalu. Koťátka jsou pro Ivu ztělesněním emocí péče i truchlení, jejich ouška a čumáčky představují symboly zjitřené vnímavosti k provázaným přírodním cyklům a mezidruhovým závislostem, kterých jsme jako lidstvo součástí. Při detailním pohledu, ke kterému Iva svými kresbami na pomezí studijního a automatického přístupu diváctvo vybízí, se každý prvek výjevu stává hlubokou analogií. Obecně se dá říci, že „příroda“ je – skrze prvky trávy, kapek mízy a slz i něžně ovíjejících stonků – silou, která o koťátka mateřsky pečuje. Naproti tomu je člověk ve výjevech fyzicky nepřítomný. Na antropocentrické destruktivní působení však odkazuje suchá, posečená tráva i bezohledně seříznutý pařez plný třísek. Čistě bílé reliéfy, které jsou Ivinou souběžnou tvůrčí linií, se na první pohled zdají námětově shodné. Při bližším zkoumání a pod vlivem jejich běloskvoucí nevinnosti se však nabízí dojem, že zde jsou kočičí bytosti svobodnějšími entitami, které mezi sebou spolupracují. Přesto se Iva nesnaží o jakousi rajskou idealizaci života – i v reliéfech koťátka umírají. Nejsou však pasivními područími nespravedlivého útlaku, ale autonomní metaforou koloběhu života.

kurátorka: Šárka Koudelová