Husí kůže
Husí kůže – skupinová výstava Zlaty Ziborové, Viktorie Macánové, Zuzany Trachtové a Markéty Špundové.
Tělo nebo hmota.
Fetiš nebo láska.
Požitek nebo utrpení.
Objektivizace nebo kompliment.
Těla dávají rozkoš. Můžeme z nich čerpat. Klást na něj nároky. Ohraničovat ho a definovat. Zkoumáme lidské tělo bez studu. Sleduje fyziologické změny těla, jeho transformující plasticitu, pohyb, ale i humor a nadsázku.
Viktorie Macánová využívá nadsázky a vtipu. Obrací sexualizaci v její prospěch. Dává svobodu sexapelu jako silnému jazykovému prostředku a projevu individuality. Její práce jsou nenucené vizuální představy vznikající na základě životních situací, které ji inspirují.
Zlata Ziborova využívá své tělo jako primárního producenta materiálů a myšlenek pro její tvorbu. Formuje nové narativy pohledu na lidské tělo a jak zhodnotit jeho produkci. V projektu My Body is a Factory se omezuje na produkci vlastního těla, aby nabyla autonomie od patriarchální kapitalistické společnosti. Ve videu Unbinde me reaguje na spoutávání ženských forem. Metaforou se stává skupenství měnící sádrová hmota.
Zuzana Trachtová je antropoložka a publicistka s fokusem na sexualitu a autenticitu. Její texty vychází zásadně z reálných výpovědí a v rámci výstavy s nimi balancuje na hraně objektivizace těla nebo komplimentu. Sexy nebo creepy. Pracuje s tématem fantazií, které máme o lidech kolem nás. „Jsem něčí porno, někdo krade moje tělo pro svoje představy, já kradu tvoje tělo pro svoje potřeby. V mojí hlavě je tvoje tělo i mým tělem.“ Všichni vlastníme svoje tělo, ale nevlastníme miliony představ o našem těle v hlavách jiných lidí. A nikdo nevlastní naše fantazie.
Cyklus “trofejí” Markéty Špundové přijímá organičnost a fyziologické změny jako ultimátní výhru. Trofeje se transformují tam kam chtějí, plasticita a pohyb keramického plátu se skládá, bublá, praská a postupně utvrdí svoji skořepinu do finální podoby. Samotné vytváření je spíše hrou, kdy si materiál určí svoji podobu, sochařské ambice jsou sekundární a nepodstatné.
