Vernisáž nových výstav | Henry Moore, Juliana Höschlová, Petr Stibral, Věra Říčařová Vítková a František Vítek
20. 6. 2024
Vernisáže
Velké náměstí 139/140, 500 03 Hradec Králové
út–ne 10–18 h, čt 12–20 h
Srdečně vás zveme na vernisáž nových výstav. Zahájení se uskuteční ve čtvrtek 20/06/2024 v 18:00 v Galerii moderního umění v Hradci Králové.
Henry Moore a československé umění po roce 1945
21/06/24–19/01/25
kurátorky: Lujza Kotočová, Pavlína Morganová
Britský umělec Henry Moore (1898–1986) je považován za autoritu modernistického sochařství. Svým dílem ovlivnil tvorbu řady jednotlivců i celé umělecké tendence. Výstava v podrobné chronologii zkoumá diplomatický rámec i další mechanismy provázející prezentaci a recepci Moorovy tvorby v kontextu kulturní studené války. Především však sleduje vliv jeho díla na československé sochařství ve druhé polovině 20. století.
Výstava prezentuje známé i méně známé osobnosti z centra i regionů, které se Moorovou tvorbou nechaly inspirovat a rozpracovávaly jeho postupy zaměřené na práci s biomorfními tvary, s vnitřním a vnějším prostorem sochy či rozvíjely plasticitu na hraně mezi abstrakcí a figurací. Do výstavy se podařilo zapůjčit několik originálů děl Henryho Moora. Vedle nich jsou instalována díla československých sochařů a sochařek představující sondy do rozličných tvůrčích poloh. Téměř stovka plastik a prací na papíře je uspořádaná do vzájemně se prolínajících skupin tematizujících dominantní impulzy Moorovy tvorby a představující československé sochařství z nové perspektivy. Výstavu doplňuje a rozvíjí stejnojmenná odborná publikace, která v širokém politicko-společenském a uměleckohistorickém záběru reflektuje autorův vliv na československé sochařství ve specifických podmínkách státního socialismu.
Věra Říčařová Vítková & František Vítek | Loutky & židle
21/06/24–06/10/24
kurátor: Miloš Vojtěchovský
Výstava Loutky & židle v prostoru Bílé kostky královéhradecké galerie je imaginativní procházkou loutkářským ateliérem, sbírkou, kabinetem kuriozit. Diváci se mohou seznámit s různými kapitolami společné tvorby umělecké a životní dvojice Věry Říčařové Vítkové a Františka Vítka, prohlédnout si autorské i společné práce, vyslechnout příběhy jejich sběratelských zálib a zaposlouchat se do tikání, šramocení a cinkání hracích i nehracích mechanismů. Instalace zahrnuje divadelní artefakty a propriety a vytváří atmosféru rukodělné dílny se skicáři a zápisníky, kresbami, obrazy, dřevěnými loutkami, starým nábytkem a nalezenými předměty. To společně navozuje přísvit zmizelého světa kočovných cirkusů, hudebních mechanismů, pohyblivých manekýnů, bleších trhů, podivných masek či sbírek kuriozit, které utvářely kolorit c. a k. či předválečné střední Evropy. František Vítek před lety vybudoval řezbářskou dílnu a jeviště v královéhradeckém divadle Drak, po odchodu z divadla si zařídil dílnu v domě, ve kterém se svou ženou dnes žijí. V polovině 90. let museli znovu pro své početné sbírky, rekvizity a loutky hledat nový domov. Z tohoto improvizovaného úložného prostoru – zkušebny – pochází většina předmětů, které jsou na výstavě prezentovány.
Juliana Höschlová | Tears for Fears
21/06/24–06/10/24
kurátorka: Tereza Špinková
Tears for Fears je britská synth popová hudební kapela založená v 80. letech minulého století. Jméno skupiny je inspirováno tzv. primární terapií, kterou rozvíjel v 70. letech americký psycholog Arthur Janov. Ta je založena na ohledávání potlačených bolestí z dětství, které můžou být příčinou problémů přetrvávajících v dospělosti. „Slzy místo strachu“ pak odkazují k představě, kdy je pláč ozdravným způsobem, jak se zbavit strachu či úzkostí. Aspekt vyrovnávání se s (environmentálním) žalem i skrze apropriaci popových písní je úzce spjat s životem Juliany Höschlové a do její tvorby se propisuje již několik let. Hlubokou inspirací pro výstavu je motiv vody v podobě potoka v místě Julianina bydliště, který je doslova zdrojem života pro toto místo a (nejen) pro umělkyni samotnou. Jeho podoba a zvuk se však s postupující klimatickou změnou proměňuje – jak se vyrovnat s mizením něčeho, nad čím nemáme kontrolu? Jak oplakávat tak, abychom se vymanili z pasivní rezignace a měli sílu nacházet nové cesty? Dokážeme se vůbec smířit s tím, že podoba světa, na kterou jsme si zvykli, už nikdy nebude jako dříve a život v něm se stává v některých místech nemožným?
Petr Stibral | „Pomník konzumerismu“
21/06/24–06/10/24
kurátor: Pavel Karous
Monument sochaře Petra Stibrala není pomníkem konzumerismu, ale „pomníkem konzumerismu“, při jehož zmínce v mluveném projevu musíme zakývat ve vzduchu ukazováčkem a prostředníčkem obou rukou v symbolu králíčka střihajícího ušima. Přestože si je Stibral vědom, že kapitalismus a jeho projevy způsobil současný katastrofální stav světa, nabízí ve svém uměleckém komentáři rozporuplný pohled na konzum. Ukazuje, jak bude vypadat budoucí vzpomínání na současnost a minulé dekády, kdy byla ještě naše (častokrát právě jen naše) základna „Máslovy“ pyramidy bohatě zajištěna. Prozrazuje, že jednou na období konzumerismu budeme vzpomínat s nostalgií a smutným úsměvem jako na dávno vyhynulý druh kdysi přemnoženého, ale roztomilého a chutného ptáka, jako byl blboun nejapný. Pomník v době současné krize představuje jakési ohlédnutí za léty relativní hojnosti, která přes stále viditelnější zárodky budoucího selhání byla obdobím dostatku a stability. Ne náhodou dílo evokuje artefakt z postapokalyptického filmu Cesta (2009) režiséra Johna Hillcoata, natočeného podle předlohy slavného amerického spisovatele Cormaca McCarthyho.