Helena Wilsonová – Fotografie

Výstava představí souborné dílo významné fotografky, která se pohybovala v různých prostředích i na různých kontinentech. Fotografie Heleny Wilsonové (1937–2019) se vyznačují silnou empatií a snahou o důstojnou interpretaci každého, i sociálně vyloučeného prostředí. Celá jedna etapa její tvorby je významným svědectvím o neoficiální výtvarné scéně v době normalizace.    

Její babička fotografovala už na přelomu 19. a 20. století a maminka, žačka Jaromíra Funkeho, byla profesionální fotografkou. Helena, dívčím jménem Pospíšilová, maturovala v roce 1957 na Státní grafické škole, kde se specializovala rovněž na fotografii. Poté pracovala pro Archeologický ústav AV ČR a pro časopis Umění a řemesla. V roce 1967 se v Londýně seznámila s Kanaďanem Paulem Wilsonem. Oba pak v Čechách vešli v kontakt s nonkonformními umělci z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Stala se fotografkou jeho akcí a událostí a také dokumentovala díla jednotlivých členů tohoto společenství (např. Karel Nepraš, Jan Steklík, Rudolf Němec, Naděžda Plíšková, Otakar Slavík, Olaf Hanel, Eugen Brikcius ad.). To je dnes nejčastěji připomínaná část její práce, ale mimo to se věnovala i svým vlastním výtvarným projektům (cykly Vltava, Vejce, ale i souborům dokumentaristických fotografií).  

Když byl v roce 1977 Paul Wilson vyhoštěn z ČSSR mimo jiné pro své angažmá ve skupině Plastic People of the Universe, vystěhovala se za ním do Kanady. Tam fotografovala pro výtvarné časopisy a v první polovině 80. let se stala fotografkou umění původních obyvatel Ameriky, zejména z oblasti Ontaria. Během těchto pobytů a cest rezervacemi vytvořila také řadů portrétů. V 90. letech fotila obyvatele chudinských čtvrtí v Havaně. Po roce 1989 se vrátila do vlasti, kde několikrát své fotografie vystavila, např. v Galerii Josefa Sudka v knihovně Libri Prohibiti (2011).

Výstavní projekt, který na podzim představí GHMP, vzniká ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem, kterému autorka věnovala svůj archiv.