Galina Miklínová patří mezi nejvýraznější postavy české knižní ilustrace a filmové animace. Proslavila ji hlavně „lichožroutí“ trilogie, kterou realizovala s Pavlem Šrutem: příběh utajeného národa, jehož čilí reprezentanti hostují snad v každé domácnosti. Kdo někdy nevytáhl z pračky „licháče“, ponožku, co nemá druhou do páru? Kdo vytáhl, tuší – anebo rovnou ví. Že u Galiny Miklínové (podobně jako u Pavla Šruta) je doma nejčastěji komika, někdy humor, jindy rovnou nonsens, a čím větší porce hry, zábavy a dobrodružství v dějovém příběhu, tím lépe. 

 

A nejen pod „lichožroutí“ vlajkou. Taky v kauzách Kosprda a Telecí, peřiny jménem Kanafásek, „klanarádů“ Huga, Huberta a Ofélie, čili H2O, strašidýlka Stráši, případně „cílovníků“ a vombata Jirky, který řeší jak zvládnout nočník nebo vlastní strach. To všechno nejen v knize, ale taky v animovaném filmu, případně v muzice. Lichožrouti ale mají vždycky první řadu. 

 

To platí i pro aktuální výstavu, vlastně první retrospektivu Galiny Miklínové vůbec. Profesor Kadeřábek přijal pozvání do dramaturgické rady a navrhl, aby se Villa Pellé proměnila na čas v jeho vilu. Že nějaké ty exempláře lichožroutů obstará. A že by nejlepší bylo rozehrát s nimi co nejatraktivnější partie. Že se pak možná ukážou i návštěvníkům. Nějaké ty nečekané průhledy, utajené místnosti, vrhače těch nejchutnějších fuseklí. A samozřejmě nezbytné kusy z jeho itineráře, aspoň stůl a křeslo, aby si tu připadali jako doma. Takže tohle není výstava, ale jedna velká hra. Čekání na Hihlíka & spol. Můžou se zjevit kdykoli: dneska, zítra, pozítří. Anebo za měsíc. Než se tak stane, může se divák těšit i z jiných kousků, které má Galina Miklínová ve svém uměleckém portfoliu. Za vidění stojí všechny. Mají totiž společného jmenovatele: radost z života a lásku ke světu.