Gabriela Těthalová – Fuga per canonem

Fuga per canonem je termín ze 16. století, který označuje hudební útvar – fugu vyjádřenou ve formě kánonu. Její struktura (soggetto – contrasoggetto – soggetto + contrasoggetto in contrapunto – espozione – contraespozione – tela contrappuntistica – stretto maestrale – pedale) se na počátku 20. století propsala do románu Jamese Joyce Odysseus, konkrétně kapitoly Sirény. Joyce zde dokázal spojit dva vzájemně se míjející světy: literaturu a hudbu. Rozložení textu přímo koresponduje se strukturou fugy per canonem, ale je třeba také dodat, že Joyce svou formu nehledal na smetišti dějin, fuga per canonem v Odysseovi není ta z 16. století, ale je to fuga moderní – obsahuje jak minulost, tak svou přítomnost. Je to moderní svět, který odhaluje dlouhé stíny minulosti. Samotná fuga byla podnětná i ve výtvarném umění. Především Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912), vrcholné dílo Františka Kupky, které skrze pnutí racionálních a iracionálních prvků anticipovala pozdější vývoj abstraktní malby. Kupka ve svých úvahách hudbu spojoval přímo s barvou: „Ale pozor! Jsou housle škálou modří, nebo červení? Je hoboj a klarinet zelený, žlutý, nebo modrý? Hudebníci 18. století kolorují týmiž odstíny jako jejich současníci v malbě. Moderní se svými čistými tóny malují jako neoimpresionisté.“ Barvy, stejně jako slova a věty, mají své pandány v tónech. Mezi uměleckými médii jsou tekuté hranice, a v uměleckých dílech spolužijí v múzických svazcích. A právě tato myšlenka se propisuje i do díla Gabriely Těthalové, která ve svých malbách-hologramech zpřítomňuje dva prolínající se světy, svět malby a svět hudby. 

Výstava Fuga per canonem je závěrečnou částí výstavního triptychu Alea iacta est // Apokatastasis // Fuga per canonem, který je malířskou úvahou o povaze čísla v rovině, v prostoru a v proporci podle tradice Artes liberales, stejně jako o průnicích malby s básnictvím, dějinami a hudbou.

Kurátorka: Eva Skopalová