Gabriela Těthalová – Apokatastasis & Fuga per canonem

Druhá a třetí část výstavního triptychu umělkyně Gabriely Těthalové a kurátorky Evy Skopalové, který je malířskou úvahou o povaze čísla v rovině, v prostoru a v proporci podle tradice Artes liberales, stejně jako o průnicích malby s básnictvím, dějinami a hudbou.

Apokatastasis

„Čas přítomný a čas minulý/ jsou snad oba přítomny v čase budoucím/ a čas budoucí je obsažen v čase minulém./ Jestliže všechen čas je věčně přítomný,/ žádný čas nelze vykoupit.“ Verše, kterými začíná T. S. Eliot sbírku Čtyři kvartety mohou být pochopeny jako vysvětlení stoického konceptu apokatastasis, tezi o všeobecném opakování. I když termín později převzala křesťanská teologie, má své kořeny v antické filosofii. Stoia pomocí pojmu konceptualizovala cyklické pojímání času, kdy označovala tak periodický návrat hvězd do jejich původní pozice. Jak poukázal Stephen Hawking, čas je vlak, který směřuje stále vpřed, to ale neznamená, že nemůže dojet do své počáteční stanice. V rámci dějin objevujeme opakující se vzorce, či anachronismy. Přesně na tento problém později narazil Arthur Schopenhauer v Transcendentním přemítání o zjevné záměrnosti osudu jednotlivce, když uvažoval o „šťastných náhodách“, které člověku život přináší. Schopenhauer poukazuje na to, že zdánlivě nekauzální, anachronické události jsou součástí vyšší harmonie. „‘Nahodilé‘ znamená setkání v čase bez kauzálního spojení. Neexistuje však nic absolutně nahodilého, nýbrž i to nejnáhodnější je jen nutné, vystupující tím nejvzdálenějším způsobem.“ Čas je tak tvořen mnoha synchronními vlákny, která se mohou vzájemně protínat a opakovat sama sebe.

Analogií filosofického konceptu apokatastasis může být Möbiova páska, jenž je objektem, který má jen jeden povrch a jednu hranu. Pokud bychom po jejím povrchu vedli linku, vrátíme se do bodu, ve kterém jsme začali, což můžeme opakovat do nekonečna. Gabriela Těthalová tento koncept zpracovává ve svém díle, který je nekonečným obrazem ve tvaru Möbiovy pásky. Povrch pásky je tak nekonečným plátnem, na kterém Těthalová pracuje s apropriacemi a re-apropriacemi, kódováním a strukturou dějin umění. Autorka tak díky svému matematickému vzdělání vstupuje na pole humanitních věd a uvažuje dějinách jako algoritmu, avšak nikoli ve smyslu alternativní historie.

Fuga per canonem

Fuga per canonem je termín ze 16. století, který označuje hudební útvar – fugu vyjádřenou ve formě kánonu. Její struktura (soggetto – contrasoggetto – soggetto + contrasoggetto in contrapunto – espozione – contraespozione – tela contrappuntistica – stretto maestrale – pedale) se na počátku 20. století propsala do románu Jamese Joyce Odysseus, konkrétně kapitoly Sirény. Joyce zde dokázal spojit dva vzájemně se míjející světy: literaturu a hudbu. Rozložení textu přímo koresponduje se strukturou fugy per canonem, ale je třeba také dodat, že Joyce svou formu nehledal na smetišti dějin, fuga per canonem v Odysseovi není ta z 16. století, ale je to fuga moderní – obsahuje jak minulost, tak svou přítomnost. Je to moderní svět, který odhaluje dlouhé stíny minulosti. Samotná fuga byla podnětná i ve výtvarném umění. Především Dvoubarevná fuga, Amorfa (1912), vrcholné dílo Františka Kupky, které skrze pnutí racionálních a iracionálních prvků anticipovala pozdější vývoj abstraktní malby. Kupka ve svých úvahách hudbu spojoval přímo s barvou: „Ale pozor! Jsou housle škálou modří, nebo červení? Je hoboj a klarinet zelený, žlutý, nebo modrý? Hudebníci 18. století kolorují týmiž odstíny jako jejich současníci v malbě. Moderní se svými čistými tóny malují jako neoimpresionisté.“ Barvy, stejně jako slova a věty, mají své pandány v tónech. Mezi uměleckými jsou tekuté hranice, a v uměleckých dílech spolužijí v múzických svazcích. A právě tato myšlenka se propisuje i do díla Gabriely Těthalové, která ve svých malbách-hologramech zpřítomňuje dva prolínající se světy, svět malby a svět hudby.

kurátorka: Eva Skopalová