Fresh Eye: Obraz versus afekt

Snaha pojmenovat specifický vnitřní prožitek diváka při setkání s obrazem – ať již literárním, hudebním anebo vizuálním, ať již na malířském anebo filmovém plátně – patří k základním pilířům reflexe umění a jeho výjimečného postavení v životě společnosti i jedince. Zatímco se v historii západní kultury vystřídaly mnohá umělecká hnutí, styly a slohy, z nichž některé, jako například baroko, vztah bohatosti výrazových prostředků a pohnutí diváka stavěly do popředí, zatímco jiné,
jež dominovaly zejména druhé polovině 20. století, záměrně omezovaly formální vyjadřovací rejstřík a prostupovaly do hlubin konceptuálních rovin díla, silný komplexní emocionální a tělesný prožitek zůstává dodnes jednou z klíčových perspektiv, jíž se kolektivně, nehledě na sociální rozdíly na obrazy díváme.

Úvahy o roli afektu ve vztahu k umění však v současnosti překračují hranice estetiky a otázka afektivity se dostává do popředí na poli současných humanitních a společenských věd, kde, jak se někteří soudobí autoři domnívají, dochází na začátku 21. století  k “afektivnímu obratu”. Jakou úlohu dnes můžeme připsat našemu tělesnému a smyslovému
vnímání ve vztahu k vizuální kultuře, jež je masově produkovaná, distribuovaná a přijímaná? Má tělesnost a smyslovost v kultuře technických obrazů své místo, a jaké? A skutečně, jak tvrdí W. J. T. Mitchell, obrazy žijí a milují a my obrazy žijeme a milujeme (a nenávidíme a toužíme po nich a bojíme se jich a…)?

JOSEF VOJVODÍK (teoretik a historik umění): „Kino je >fantomachie<“: obrazy, stíny, afekty

JIŘÍ ANGER (filmový teoretik): Afektivní interval a proměny tělesnosti ve filmovém obrazu

FRANTIŠEK FEKETE (umělec, kurátor): Autoportrait as Sinéad O’ Connor (EXTENDED)